11 Co 155/2025-64 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 93 861,06 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 5 207 Kč (výrok II). Výrok o nákladech řízení odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. tím, že při stanovení nezbytných nákladů procesně úspěšné žalobkyně vyšel podpůrně ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, ve věci České televize, a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení jako kdyby nebyla zastoupena advokátem, spočívajících v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 755 Kč a čtyřech paušálních náhradách po 300 Kč, zvýšených o DPH. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu vykazuje znaky formulářové žaloby, navíc neobsahuje vylíčení veškerých rozhodných skutečností, přičemž k výzvě k doplnění návrhu soud nepřistoupil proto, že rozhodné skutečnosti vyplývaly z předložených listinných důkazů a již tato skutečnost může vést k otázce, zda je namístě v daném případě považovat zastoupení advokátem za náklad účelně vynaložený. Naznačené pochybnosti pak petrifikovalo procesní stanovisko zástupkyně žalobkyně, jež se odmítla účastnit soudního jednání, čímž dala najevo, že neshledává důvod poskytovat žalobkyni úkony právní služby při jednání. Nabízí se tak otázka, z jakého důvodu žalobkyně, jež bezpochyby disponuje kvalifikovaným právním oddělením, potřebuje být právně zastoupena advokátem, jenž nepovažuje za nutné účastnit se jednání. Z těchto skutečností dospěl soud k závěru, že v dané věci není zastoupení advokátem účelně vynaloženým nákladem řízení. V případě, že by i tak byly pochybnosti o účelnosti zastoupení advokátem, apeloval soud na „společenskou odpovědnost“ žalobkyně v tom smyslu, že žalobkyně (respektive její mateřská společnost) v rozhodném období inkasovala při minimálně zvýšených výrobních nákladech násobky dosavadních prodejních cen a bylo by tak nemravné tento mimořádný zisk ještě navyšovat o náhradu nákladů zastoupení advokátem. V této skutečnosti soud prvního stupně shledal důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 150 o. s. ř.2. Proti výroku II o nákladech řízení podala včasné odvolání žalobkyně, která namítala, že pokud zákonodárce nepovažuje okolnost, že jde o tzv. formulářovou žalobu, za důvod, aby žalobkyni nebyla přiznána odměna za každý provedený úkon právní služby, soud prvního stupně danou věc nesprávně právně posoudil. Odkaz soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 pomíjí zásadní skutečnost, že žalobkyně není financována z poplatků stanovených zákonem nebo jinak v návaznosti na rozpočet České republiky. Pokud je tato skutečnost zásadním argumentem pro rozhodnutí Ústavního soudu, nelze jej aplikovat na tento spor. Z rozhodnutí zástupkyně žalobkyně, že se nebude účastnit soudního jednání, soud prvního stupně dovodil nepřiléhavé závěry. Žalobkyně se totiž rozhodla nezvyšovat náklady řízení účastí právní zástupkyně na jednání. Rozhodnutí soudu v tomto směru dává za pravdu žalobkyni, když soud žalobě vyhověl a účast právní zástupkyně na jednání by tak pouze navýšila náklady řízení, které by byl povinen uhradit žalovaný. Dále není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně disponuje kvalifikovaným právním oddělením, které by se zabývalo správou a vymáháním pohledávek. Žalobkyně takovým oddělením nedisponuje. Je povinna s péčí řádného hospodáře a ve prospěch akcionářů posuzovat každý náklad spojený s jejím podnikáním. Zřízení právního oddělení by zapříčinila vznik nákladů, které by žalobkyně nemohla přenést výhradně na neplatící zákazníky, ale byla by nucena rovnoměrně je promítnout do ceny energií pro všechny zákazníky. Oproti tomu angažováním třetích subjektů vzniká možnost uplatit náklady vymáhání pouze vůči těm zákazníkům, kteří vznik těchto nákladů zapříčinili. Takové řešení je maximálně spravedlivé. Žalobkyně též odmítla tvrzení soudu, že inkasovala při minimálně zvýšených výrobních nákladech násobky dosavadních prodejních cen. Tato z reality vytržená úvaha soudu, která se snaží vzbudit dojem, že žalobkyně ze své vůle zvyšovala ceny energií, je v hrubém rozporu s ekonomickou i politickou realitou.3. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. napadený výrok o nákladech řízení, přihlédl k odvolání, a aniž musel nařídit jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.4. V přezkoumávané věci soud prvého stupně napadeným rozsudkem žalobě zcela vyhověl, žalobkyně tedy byla ve věci zcela úspěšná, a má proto podle zásady procesního úspěchu ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu vynaložených nákladů řízení. Soud ovšem může účastníku, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, přiznat jen náhradu těch nákladů, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.5. Podle § 137 odst. 2 o. s. ř. je-li zástupcem účastníka advokát, patří odměna za zastupování k nákladům řízení Odměna za zastupování advokátem je tedy zpravidla nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Z hlediska těchto nákladů soud zkoumá jednak samotnou nezbytnost právního zastoupení a jednak účelnost jednotlivých úkonů právní služby.6. Článek 37 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému, i právnické osobě, právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Žalobkyně je podle obchodního rejstříku akciovou společností podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, a jako předmět podnikání má zapsán mj. obchod s elektřinou a plynem. Z tohoto jejího předmětu podnikání vychází i žalobní nárok, k jehož uplatnění žalobkyně zvolila formu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který je ze své podstaty tzv. formulářovým podáním. Nejedná se však o tzv. bagatelní spor, neboť žalovaná částka přesahuje částku 50 000 Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení tedy nelze aplikovat ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), nicméně, jak správně namítala žalobkyně, citovaná vyhláška počítá s přiznáním odměny za každý úkon právní služby i v případě tzv. formulářové žaloby. Žalobkyně nedisponuje kvalifikovaným právním oddělením, jehož existenci soud prvního stupně předpokládal, a v její neprospěch nelze hodnotit, jestliže zástupkyně žalobkyně motivována snahou o snížení nákladů řízení z tohoto důvodu omluvila svou neúčast u jednání před soudem prvního stupně a současně soud požádala, aby ji vyzval k doplnění rozhodujících skutkových okolností, pokud by měl za to, že dosud absentují.7. Poukaz soudu prvního stupně na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12, je pak nepřípadný, neboť žalobkyni jako obchodní společnost nijak nenapojenou na státní rozpočet či nefinancující svůj provoz ze státem regulovaných poplatků, nelze zahrnout do stejné kategorie subjektů jako Českou televizi. Lze přitom odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle které dospěje-li obecný soud k závěru, že judikaturu Ústavního soudu týkající se otázek náhrady nákladů řízení u veřejných či veřejnoprávních institucí jako je Česká televize bez dalšího nelze vztáhnout na dceřinou společnost společnosti ČEZ, a.s., byť je většinově vlastněna státem, pak tento závěr není bez dalšího ústavně nepřijatelný (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 509/2021).8. Zisk žalobkyně jako výsledek jejího hospodaření či hospodaření její mateřské společnosti nemá žádnou souvislost s právem žalobkyně jako účastnice soudního řízení na náhradu nákladů tohoto řízení, jestliže v něm byla úspěšná. Odvolací soud v jednání žalobkyně, jestliže pro řízení v této věci zvolila zastoupení advokátem, neshledal zneužití práva na náhradu nákladů vzniklých v průběhu soudního řízení.9. Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 22 485,80 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny advokáta podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) za 3 úkony právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), určené z tarifní hodnoty 93 861,06 Kč sazbou 4 860 Kč, 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024), náhrady za 21 % DPH (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) a zaplacený soudní poplatek ve výši 3 755 Kč. Odvolací soud proto napadený nákladový výrok v tomto smyslu změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř.10. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně rovněž zcela úspěšná, a odvolací soud jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 1 645,60 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny ve výši jedné poloviny za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu (odvolání), určené z tarifní hodnoty 17 278,80 Kč (rozdíl mezi požadovanou částkou 22 485,80 Kč a přisouzenou částkou 5 207 Kč) podle § 7 bodu 5 cit. vyhlášky ve výši 910 Kč, paušální náhrady hotových výda