10 Co 10/2026-32 — Krajský soud v Plzni

Soud prvního stupně shora citovaným rozsudkem vyhověl žalobě, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci dluh ve výši 41 585 Kč s příslušenstvím a v napadeném výroku II. přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 4 984 Kč. Náklady sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku 2 080 Kč, tří úkonů právní služby ve výši 700 Kč a tří režijních paušálů po 100 Kč podle ust. § 14b advokátního tarifu a dále k nim náležela DPH ve výši 504 Kč.Žalobce se včas odvolal proti výroku o nákladech řízení a namítl, že soud prvního stupně při stanovení výše nákladů nesprávně použil ust. § 14b advokátního tarifu, protože se nejednalo o nárok, který by žalobce uplatňoval návrhem na ustáleném vzoru, použitým opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech.Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání bylo podáno důvodně.Žalobce se ve věci domáhal ve smyslu ust. § 2820 odst. 1 o. z. náhrady částky, kterou vyplatil pojištěnému , jméno FO, za pojistnou událost zaviněnou žalovaným.Soud prvního stupně postupoval správně, pokud o náhradě nákladů rozhodoval ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobci podle procesního úspěchu nárok na náhradu nákladů řízení. Při stanovení výše nákladů ale neměl použít ustanovení § 14b advokátního tarifu, protože podmínky pro jeho aplikaci nebyly splněny.Sazbu za úkony právní služby vykonané do podání žaloby by bylo možno stanovit podle ustanovení § 14b advokátního tarifu jen tehdy, že by byly současně splněny všechny jeho podmínky, tedy pokud by řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně stejným žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení by bylo peněžité plnění s tarifní hodnotou do 50 000 Kč a žalobci by byla přiznána náhrada nákladů. V posuzovaném případě se sice jednalo o peněžité plnění, které nepřevyšovalo 50 000 Kč, a žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů, ale řízení nebylo zahájeno žalobou, která by naplnila znaky vymezené v citovaném ustanovení.V případech, na které míří ustanovení § 14b advokátního tarifu, je použití vzoru umožněno charakterem uplatněného nároku a žaloby se liší jen individuálními údaji. Charakter nároku zůstává rozhodujícím kritériem pro posouzení vlastností žaloby. Jakkoliv lze předpokládat, že žalobce vůči svým klientům uplatňuje regresní nároky opakovaně, nemůže jít o nároky vzniklé za shodných podmínek a ze shodných příčin. Příprava žaloby pro takový spor obvykle vyžaduje individuální posouzení nároku co do důvodu i výše a nepostačí mechanické nahrazení konkrétních údajů v žalobním formuláři. Žalobu v souzené věci proto nelze považovat za vytvořenou pomocí ustáleného vzoru, protože charakter uplatněného nároku takové posouzení neumožňoval.Žalobce měl tedy podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, jejichž výše měla být určena podle ustanovení § 7 advokátního tarifu, a to bez použití ustanovení § 14b téhož předpisu. Proto odvolací soud změnil napadené rozhodnutí podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů, které sestávaly ze 3 úkonů právní služby po 2 780 Kč, 2 režijních paušálů po 300 Kč, 1 režijního paušálu po 450 Kč, DPH 1 971,90 Kč a soudního poplatku 1 664 Kč a 416 Kč.O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 150 o. s. ř. Žalobce byl sice v odvolacím řízení úspěšný, ale vedení odvolacího řízení nelze klást za vinu žalovanému. Pokud by přesto měla být žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci ještě náklady odvolacího řízení, pak by se jednalo o postup v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Odvolací soud proto za této situace rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.