11 Co 115/2026-175 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k jednotce č. , hodnota, v budově č. p. , Anonymizováno, ,, Anonymizováno, stojící na pozemcích parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, se spoluvlastnickým podílem , Anonymizováno, /, Anonymizováno, na těchto pozemcích, nemovitostech zapsaných na LV č. , hodnota, (jednotka), LV č. , hodnota, (budova) a LV č. , hodnota, (pozemky) v katastrálním území , adresa, , v obci , adresa, , v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, -, Anonymizováno, (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 48 560 Kč (výrok II).2. V odůvodnění rozsudku soud dospěl k závěru, že žalobkyně po svém manželovi zdědila spornou bytovou jednotku. V dědickém řízení po manželu žalobkyně (otci žalovaného) žalovaný ničeho nežádal, jeho bratr získal nemovitost v , adresa, , kde nyní bydlí žalobkyně s partnerem (svědkem , Anonymizováno, , Anonymizováno, ). Žalobkyně dne 19. 11. 2008 darovala žalovanému předmětnou bytovou jednotku a současně bylo darovací smlouvou v její prospěch zřízeno věcné břemeno doživotního užívání jednotky. Dohodou účastníků řízení ze dne 25. 5. 2023 pak došlo k zániku doživotního věcného břemene užívání bytové jednotky ve prospěch žalobkyně. V řízení před soudem prvního stupně bylo dále prokázáno, že dohoda o zrušení věcného břemene byla uzavřena a podepsána v advokátní kanceláři , tituly před jménem, , jméno FO, , průběh podpisu dohody byl zcela standardní, žalovaná věděla, co podepisuje, dohoda odráží její svobodnou a určitou vůli, žalobkyně nebyla k jejímu podpisu nijak nucena. Následně žalobkyně dopisem ze dne 1. 7. 2024 žalovanému sdělila, že od darovací smlouvy odstupuje. Odstoupení od darovací smlouvy se dostalo do sféry dispozice žalovaného, neboť žalovaný minimálně v době od 8. 7. 2024 do 11. 7. 2024 pobýval na adrese, kam byla zásilka obsahující odstoupení od smlouvy doručována. Žalovaný a žalobkyně byli minimálně do srpna 2024 v běžném kontaktu (u nich konkrétně především prostřednictvím SMS) a bylo tedy vyvráceno tvrzení žalobkyně, že by žalovaný po podpisu dohody o zrušení věcného břemene doživotního užívání zcela přerušil styk se žalobkyní. Rovněž bylo prokázáno, že žalobkyně v období července až srpna 2023 byt dobrovolně vyklidila a přenechala k užívání žalovanému. V řízení nebylo zjištěno ani prokázáno, a to pro absenci konkrétních tvrzení žalobkyně, ačkoliv byla k jejich doplnění soudem vyzvána, že by žalovaná v době od uzavření darovací smlouvy (19. 11. 2008) do okamžiku odstoupení od darovací smlouvy (1. 7. 2024) potřebovala z důvodu svého zdravotního stavu nezbytnou péči či pomoc od žalovaného ani že by o konkrétní pomoc či péči žalovaného v této době žádala. Současně bylo prokázáno, že žalobkyně žije již sedm až osm let ve společné domácnosti s partnerem, který jí v případě obtíží se vším pomáhá (vaří, vozí ji k lékařům). Sama žalobkyně uvedla, že se necítí být nesoběstačnou, vyloučila rovněž, že by někdy potřebovala pomoc například s nákupem. V řízení bylo dále prokázáno, že k výměně zámků ve sporném bytě došlo až v okamžiku, kdy žalobkyně již byt opustila a své věci si z něj odstěhovala. Rovněž bylo prokázáno, že k přepisu energií na žalovaného došlo až po podpisu dohody o zrušení věcného břemene doživotního užívání, a to za součinnosti žalobkyně, žalovaný rovněž žalobkyni vyrovnal platby, které žalobkyně hradila za dobu, kdy již byt neužívala. Z účastnických výpovědí soud prvního stupně zjistil, že žalovaný nenavštívil žalobkyni při její hospitalizaci v nemocnici za účelem výměny baterek do ICD v červenci 2022, rovněž žalobkyně nenavštívila žalovaného při jeho hospitalizaci (operace mozkového nádoru) v březnu a dubnu 2024. Současně z účastnických výpovědí i ze vzájemné SMS komunikace bylo zjištěno, že účastníci udržovali kontakt zejména prostřednictvím telefonu a žalovaný se osobně viděl se žalobkyní maximálně jednou za měsíc až dva. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by žalovaný bránil svému synovi Filipovi (vnukovi žalobkyně), aby se stýkal se žalobkyní, žalobkyně neoznačila žádný důkaz k prokázání tohoto tvrzení. Soud prvního stupně nepovažoval za důležité zjišťovat, zda se žalovaný musel či nemusel vystěhovat z původního bydliště kvůli své finanční situaci, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dohodu o zrušení věcného břemene doživotního užívání bytu uzavřela svobodně a vážně. Navíc v žalobě tvrdila, že se sama rozhodla byt opustit, stejné tvrzení obsahovalo i odstoupení od darovací smlouvy a teprve při svém účastnickém výslechu začala uvádět, že se žalovaný z původního bydliště vystěhovat musel. Proto soud prvního stupně považoval toto její tvrzení za účelové. Dále soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že i přes výzvu, která byla žalobkyni adresována při jednání 3. 2. 2026, žalobkyně nedoplnila svá tvrzení o tom, kdy její stav vyžadoval nezbytnou péči a jakou nezbytnou péči vyžadoval, rovněž neoznačila důkazy k prokázání svých tvrzení, že ji žalovaný lstivě přiměl k podpisu dohody o zrušení věcného břemene, že s ní žalovaný po podpisu této dohody přerušil veškerý kontakt, neprojevuje o ni zájem a neumožňuje žalobkyni styk s vnukem Filipem.3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti (§ 80 o. s. ř.), neboť pouze určením jejího vlastnického práva by bylo možno změnit současný stav zápisu v katastru nemovitostí a žaloba na vyklizení nemovitosti by k odstranění rozporu mezi žalobkyní tvrzeným právním stavem a zapsaným stavem v katastru nemovitostí nevedla.4. Dále soud prvního stupně odkázal na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014), konkrétně na ust. § 3028 odst. 3 tohoto zákona, a uzavřel, že otázku naplnění důvodů pro odstoupení od darovací smlouvy uzavřené dne 19. 11. 2008 je třeba posuzovat dle zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013) ve znění účinném ke dni 19. 11. 2008. Odkázal přitom např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 33 Cdo 3820/2019-II nebo ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 33 Cdo 2132/2019 a přihlédl rovněž k tomu odpovídající judikatuře (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. 23 Cdo 1361/2022). Citoval ust. § 630 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a konstatoval nutnost kumulativního splnění dvou podmínek úspěšnosti žaloby, jejímž předmětem je vrácení daru – chování obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny hrubě porušující dobré mravy a jednostranný právní úkon dárce, jímž požaduje vrácení daru. Dospěl k závěru, že žalobkyně požádala žalovaného o vrácení daru a vypořádal se přitom s námitkou žalovaného, že se mu tento úkon žalobkyně nedostal do dispozice. Pokud jde o obsah úkonu žalobkyně (žádosti o vrácení daru), soud prvního stupně popsal v odůvodnění rozsudku, v čem žalobkyně spatřovala hrubé porušení dobrých mravů ze strany žalovaného a co dále uvedla v řízení pro dokreslení vzájemných vztahů účastníků (body 39 a 40 odůvodnění rozsudku). Poté uvedl, že žádné žalobkyní tvrzené chování žalovaného nemohl poměřovat optikou ust. § 630 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a konstatoval nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení žalobkyní ohledně dalších jí uváděných důvodů, přestože byla soudem poučena podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (viz body 41 až 43 odůvodnění rozsudku). Za jediné relevantní a prokázané tvrzení žalobkyně soud považoval to, že ji žalovaný nenavštívil v nemocnici při výměně baterií kardiostimulátoru v červenci 2022 (prokázáno výpovědí samotného žalovaného), to však nepovažoval za hrubé porušení dobrých mravů, stejně jako nemravné chování nehodnotil ani výměnu zámků v bytě žalovaným po odstěhování žalobkyně (viz body 44 a 45 odůvodnění rozsudku). Pokud pak žalobkyně označovala jako nemravné chování manželky žalovaného vůči ní, nelze to přičítat k tíži žalovaného, neboť se jednalo o chování třetí osoby. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (kritérium úspěchu).5. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která soudu vytýkala, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že soud hodnotil jednotlivé skutečnosti odděleně a nevypořádal se dostatečně s jejich celkovým významem a dopadem na žalobkyni jako dárkyni a matku žalovaného, právně tak věc hodnotil způsobem, který neodpovídá smyslu a účelu ust. § 630 občanského zákoníku. Za nesprávný označila závěr soudu, že po konstatování platnosti dohody o zrušení věcného břemene doživotního užívání bytu již neposuzoval jako hrubě nemravné další chování žalovaného k žalobkyni. Uvedla, že předmětem řízení nebyla platnost dohody o zruš