14 Co 7/2026-513 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 128 573 Kč (výrok I) a žalobci uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované k rukám její zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 156 820 Kč (výrok II).2. Žalobce tvrdil, že účastníci spolu od listopadu 2014 do listopadu 2019 udržovali družský vztah zahrnující rovněž vedení společné domácnosti a společné finanční hospodaření a domáhal se –mimo jiné – po žalované zaplacení částky 128 573 Kč (o zbývajících nárocích již bylo pravomocně rozhodnuto), přičemž uváděl, že se jedná o částku, kterou na základě dvou faktur zaplatil za instalatérské práce provedené , jméno FO, , jméno FO, na chatě žalované.3. Odvolací soud se již jednou touto tvrzenou investicí žalobce zabýval a ve svém rozsudku ze dne 5. 11. 2024, č. j. 14 Co 195/2024 dospěl k závěru, že „žalobce prokázal, že sjednal provedení prací na chatě ve vlastnictví žalované u , jméno FO, , jméno FO, a že prokázal i to, že tyto práce po jejich provedení zaplatil.“ Spornou však zůstala otázka, zda žalobci vzniklo právo na vypořádání této částky. Odvolací soud tehdy také uvedl, že žalovaná ohledně účelu koupě chaty tvrdila, že vztah mezi ní a žalobcem nebyl již příliš dobrý, a proto uvažovala o odchodu od něj a potřebovala pro sebe a děti zajistit bydlení. Tedy tvrdila, že chata bude – po provedené rekonstrukci – sloužit výhradně jí. Pokud by tomu tak bylo, žalobce o tom věděl, a přesto za takové situace sjednal služby , jméno FO, , jméno FO, a zaplatil mu je, pak by bylo možné nahlížet na toto plnění podobně jako na dar. Právo na vrácení plnění by nevzniklo, protože by žalobce věděl, že žalovanou bez právního důvodu obohacuje, takže by se aplikovala prvá možnost § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. Pokud by byla pravdivá skutková verze žalobce, že chatu koupila sice žalovaná do svého výlučného vlastnictví (z důvodu jeho insolvence), ale s tím úmyslem, aby ji účastníci společně opravili a připravili pro společné bydlení, pak by žalobce investice do chaty v podobě úhrady faktur , jméno FO, , jméno FO, činil i pro sebe, a to s tím předpokladem a očekáváním, že bude v této nemovitosti rovněž bydlet, přičemž jeho očekávání se nenaplnilo, bylo zmařeno. Za takové situace by mohl být nárok jím požadovaný na bezdůvodné obohacení důvodný, protože by se jednalo o druhou možnost vyplývající z ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z.4. Soud prvního stupně poté doplnil dokazování výslechy obou účastníků a komunikací účastníků a v napadeném rozsudku poté uzavřel, že žalobcovo tvrzení, že až do odstěhování se žalované z jeho domácnosti (16. 11. 2019) neměl tušení, že by se do chaty nestěhoval, a proto veškeré investice prováděl za účelem společného budoucího užívání, vyvrací vzájemná komunikace účastníků (SMS zprávy) i komunikace žalobce a dcery žalované Karolíny. Již na jaře 2019 byl mezi účastníky jako partnery nesoulad. Nejméně od srpna 2019 komunikace účastníků směřuje k tomu, že žalobce píše žalované, že „už jí vše opravil“ a „že to bude mít hezký“, že „koupený sporák si může nechat u něj“; v říjnu požadoval žalobce po žalované za hodinu práce alespoň 120 Kč, koncem října jí radí s výběrem kamen. Tedy na počátku rekonstrukce se žalovaný mohl domnívat, že investice do chaty žalované jsou činěny s úmyslem užívat ji společně. Krize ve vztahu účastníků nastala na jaře 2019 a nejpozději 13. 9. 2019 žalobce věděl, že se do nemovitosti stěhovat nebude. Pokud tedy na konci října 2019 dobrovolně uhradil částku 128 573 Kč, nemohl to činit s úmyslem naplnění očekávání budoucího užívání chaty. Pokud , jméno FO, , jméno FO, provedl práce, které vyfakturoval žalobci, a žalobce mu je zaplatil, činil to již s vědomím, že se na chatu nestěhuje. Mezi účastníky neexistovala žádná dohoda o provádění úhrad, žalobce sám uváděl, že ke konci jejich vztahu si práce a materiál platila sama žalovaná, tím spíše je nemusel hradit on. Tudíž lze tuto úhradu vnímat jako dar. Ostatně o tom svědčí i to, že na počátku sporu tuto částku po žalované ani nechtěl. Rozhodl se ji vymáhat až poté, co zjistil, že vymáhání plateb uhrazených jinému řemeslníku (, jméno FO, ) nebude úspěšné. Nebylo prokázáno ani tvrzení žalobce, že až v polovině listopadu mu žalovaná oznámila, že se stěhuje na chatu bez něho a on byl tímto prohlášením „zaskočen“. Nebylo ani prokázáno, že po provedení úhrady, mu žalovaná slíbila částku vrátit. Důkaz audiozáznamem z 8. 9. 2019 soud neprováděl, neboť bylo prokázáno, že předmětnou částku , jméno FO, , jméno FO, uhradil žalobce na konci října 2019, ačkoliv již 13. 9. 2019 věděl, že žalovaná se do chaty bude stěhovat sama, neboť považuje jejich vztah za ukončený. I skutečnost, že žalovaná za měsíce září a říjen 2019 hradila žalobci nájem za bydlení u něj a že na konci října byl zrušen i tzv. hostinský účet, nasvědčují verzi žalované. Oba účastníci přitom shodně potvrdili, že žalobce objednával práce u známých, pak je vyplácel z hotovostního příjmu v restauraci, žalovaná mu peníze zpětně proplácela.5. Žalobce se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Navrhl odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tamnímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně, aby jej změnil tak, že žalobě vyhoví. Soud prvního stupně nesplnil pokyn odvolacího soudu, neboť mu bylo uloženo znovu se zabývat otázkou, zda je pravdivé tvrzení, že chatu koupila žalovaná výhradně pro bydlení své a svých dětí, nebo zda odpovídá pravdě tvrzení žalobce, že chata byla původně zakoupena za účelem společného bydlení, přičemž se naopak soustředil na otázku, zda a od kdy žalobce věděl, že jejich vztah je natolik narušený, že se od něj žalovaná s dětmi hodlá odstěhovat. Kdyby bylo pravdivé tvrzení, že od počátku byla chata zamýšlena pouze pro žalovanou, je zvláštní, že k rekonstrukci nemá žádné doklady. Soud prvního stupně zamítl provedení důkazu zvukovým záznamem, avšak kdyby jej provedl, zjistil by významné skutečnosti. Například, že , jméno FO, , jméno FO, uvedl, že na žalovanou nemá kontakt, že žalovaná uvedla, že lidi, kteří na chatě dělali, ani nezná; že žalovaná slibovala žalobci, že poté, co on provede dohodnuté dokončovací práce na chatě, vyplatí mu ona dlužné peníze; že žalovaná nemá peníze; že žalovaná uznala, že dluží žalobci 46 428 Kč. Tedy tento důkaz byl klíčový pro posouzení nároku. Soud prvního stupně vychází ze závěru, že žalobce neměl povinnost , jméno FO, , jméno FO, zaplatit faktury. To je ovšem s provedeným dokazováním v rozporu, neboť dohoda stran zněla tak, že vše ohledně dokončení rekonstrukce zařídí organizačně žalobce, k tomu i k zaplacení jej zavazovala ústní dohoda (mandátní smlouva). Tomu ostatně odpovídá i tvrzení žalované, že vždy, když ji informoval o částce, kterou je třeba řemeslníkovi zaplatit, peníze poskytla. Navíc zvukový záznam prokazuje i to, že žalovaná o nutnosti uhradit provedené práce věděla. Tedy žalobce plnil, ale z pověření žalované. Popřel tvrzení žalované, že vyplácela řemeslníky a že sama zaplatila faktury , jméno FO, , jméno FO, . Odvolal se i proti výroku o nákladech řízení, neboť soud přiznal odměnu i za jednání před soudem prvního stupně, kdy se „jednalo“ pouze tak, že soud prvního stupně strany vyzval k jednání o smíru a poskytl jim k tomu lhůtu, případně nařídil mediaci. Mediace byla zmařena přístupem žalované. Pro případ, že mu odvolací soud nevyhoví v části týkající se nákladů řízení, žádal, aby mu bylo umožněno zaplatit náklady řízení ve splátkách s přihlédnutím k jeho majetkovým poměrům.6. Žalovaná ve vyjádření k žalobcovu odvolání uvedla, že část písemné komunikace účastníků prokazuje od března 2019 nespokojenost žalované ve vztahu a od července 2019 potvrzuje rozpad vztahu. Fotografie prokazují, že , jméno FO, , jméno FO, pracoval na chatě žalované v průběhu měsíců červenec, srpen a září 2019. Soud prvního stupně neprovedl důkaz audionahrávkou, protože měla prokázat, že žalobce dluží žalované peníze za práci provedenou , jméno FO, , nikoliv , jméno FO, , jméno FO, . Přesto se k této audionahrávce vyjádřila tak, že částka 46 428 Kč, kterou žalovaný vynaložil na chatu v Lišicích koresponduje s platbami zaslanými žalovanou na účet , jméno FO, v listopadu 2019; pokud jde o částku 50 000 Kč není zřejmé, o jakou částku se má jednat; žalobce požadoval 3 300 Kč za nájem hospody a od dcery žalované 3 000 Kč; žalovaná potvrdila, že nájem mu pošle, což koresponduje s platbou ve výši 4 229 Kč označenou jako nájem; řeší se zrušení „hospodského“ účtu. Pokud žalobce hodnotí dohodu účastníků jako mandátní smlouvu, žalovaná jednak namítla, že k jejímu uzavření by muselo dojít před 1. 1. 2014, kdy taková úprava neexistovala, její předmět nebyl dostatečně specifikován (není zřejmé, co vše měl žalobce zařídit), a proto se jedná o úkon nicotný, jednak s tímto tvrzením přišel žalobce až poté, co byl poučen podle § 118a a § 119a o. s. ř., přičemž podle. platí zákaz novot v odvolacím řízení (§ 205a o. s. ř.). Tedy ztotožnila se se závěry soudu prvního stupně, že žalobce vědo