Krajský soud v Plzni 64 Co 138/2026-75 – Náklady řízení

Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 16 526 Kč s úrokovým příslušenstvím, které specifikoval (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 160 048 Kč a úroku z prodlení jdoucího z tohoto základu od 14. 10. 2024 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí soud vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 20. 11. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které, žalobkyně poskytla žalovanému částku 70 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem 125 048 Kč, v 36 měsíčních splátkách. Žalovaný zaplatil žalobkyni celkem 53 474 Kč, poté splácet přestal a žalobkyně úvěr zesplatnila dopisem ze dne 22. 9. 2024, jímž žalovaného vyzvala k zaplacení zbytku své pohledávky. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že uzavřená smlouva, kterou kvalifikoval podle § 2390 a násl. o. z., je neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o. z. Úrok ve výši 125 048 Kč odpovídá úroku ve výši 59,55 % ročně. V době uzavření smlouvy, tj. listopadu 2023, činila dle statistiky ČNB úroková sazba revolvingových úvěrů poskytovaných nefinančním podnikům v ČR průměrně 8,95 % ročně. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, tj. 26,85 % p. a. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Částka, která měla být zaplacena v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou, sice byla sjednána transparentně, avšak ve výši výrazně přesahující obvyklou úrokovou míru při uzavírání úvěrových smluv s bankovními institucemi. Posuzovaná smlouva je jednáním, které se příčí dobrým mravům, neboť obsah smlouvy vytváří zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je v objektivně slabším postavení, byť se jedná o smlouvu mezi podnikateli. Ujednání o úrocích nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Žalobkyně tak může požadovat jen vrácení poskytnutých peněžních prostředků jako bezdůvodného obohacení - plnění bez právního důvodu, a to ve výši rozdílu mezi žalovanému poskytnutou částkou 70 000 Kč a žalovaným uhrazených 53 474 Kč, tj. 16 526 Kč s úrokem z prodlení ode dne následujícího po splatnosti ve výši, která odpovídá § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a dále náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, jelikož se jedná o vzájemný závazek podnikatelů, v souladu s § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které směřuje proti části zamítavého výroku II v rozsahu 144 119,25 Kč s úrokem z prodlení a implicite i proti výroku o nákladech řízení. Žalobkyně zdůrazňuje, že v posuzované věci se jedná o závazkový vztah mezi dvěma podnikateli, u nichž lze očekávat přinejmenším jednání s péčí řádného hospodáře. Je překvapivé, že soud vyhodnotil úrokovou sazbu ve výši 84,97 % jako nemravnou. Připomíná, že podle rozsudku Nejvyššího soudu 21 Cdo 1484/2024 je třeba při posuzování mravnosti sjednaného úroku přihlédnout k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček. V intencích tohoto rozhodnutí měl být úrok poměřován se sazbou 25,73 % p. a., což je nejvyšší sazbou úročený úvěr z kreditních sazeb a v porovnání s touto sazbou činí účastníky sjednaná sazba pouze 3,34násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami. Připomíná také, že pokud se smluvní strany rozhodnou smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy, která obecně vyplývá ze zásady in favorem negotii, která je zakotvena v ustanovení § 574 o. z. Žalovaný jako podnikatel – profesionál svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. Navrhuje, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 144 119,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 14. 10. 2024 do zaplacení.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu odvoláním dotčeném podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání neshledal opodstatněným.5. V přezkoumávané věci je předmětem řízení nárok žalobkyně na úhradu nesplacené části zápůjčky, kterou podle výše citované smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla a kterou žalovaný v celém rozsahu nesplatil, včetně souvisejících nároků na zaplacení úroku, úroku z prodlení, poplatků a smluvních pokut. Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyně svá žalobní tvrzení ohledně uzavření a obsahu smlouvy zápůjčce jakož i o poskytnutí částky 70 000 Kč prokázala, tato jeho zjištění nejsou odvoláním zpochybňována. Nad rámec toho, co je výše k obsahu mezi účastníky sjednané smlouvy uvedeno ve shrnutí odůvodnění přezkoumávaného rozsudku lze dodat, že žalobkyní předložená smlouva byla uzavřena na formuláři žalobkyně a odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně obsahově shodný formulář smlouvy používá opakovaně. Ve smlouvě se sjednává právo zapůjčitele (žalobkyně) pro případ prodlení vypůjčitele (žalovaného) s placením splátek alespoň 60 dnů „zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 8. 4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina a neuhrazený úrok se stává součástí „nové jistiny“, v čl. 8.1. smlouvy je pro případ prodlení žalovaného sjednána 8% procent, resp. 13 % z dlužné splátky, v případě „zesplatnění zápůjčky“ má pak žalobkyně právo i na další smluvní pokuty dle čl. 8.5. smlouvy a to ve výši 25 z aktuální výše nové jistiny (tedy včetně k původní jistině přirostlého úroku) a podle čl. 8.7. smlouvy pak na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z nové jistiny úvěru (aniž by takto sjednaná smluvní pokuta nahrazovala či limitovala právo na náhradu škody vzniklé žalobkyni porušením téže povinnosti).6. Soud prvního stupně smlouvu uzavřenou mezi účastníky správně posoudil podle ustanovení § 2390 a násl. o. z., o smlouvě o zápůjčce. Jeho závěr, že tato smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud sdílí, a souhlasí s prvoinstančním soudem i v tom, že hodnocená smlouva je neplatná jako celek.7. I za účinnosti nového občanského zákoníku lze aplikovat judikaturní závěry, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výše) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 29 Cdo 4498/2007 či 32 Cdo 3516/2009). Je pravdou, pokud by se důvod neplatnosti (nemravnost) týkal (pouze) ujednání o výši úroku, nevedlo by to k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, nýbrž by bylo možné podle ustanovení § 577 o. z., dlužníka zavázat k zaplacení úroku ve výši určené podle ustanovení § 1802 o. z., tj. ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy.8. Podle ustanovení § 580 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvou se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84, 97 % ročně (nikoliv v sazbě 59,55% p.a., k níž nesprávnou úvahou dospěl soud prvního stupně), a úrok byl ve smlouvě sjednán transparentně. Oproti žalobkyni odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěru, nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. V posuzované smlouvě sjednaný úrok odpovídající sazbě 84,97 převyšuje úrok, který požadovaly banky době uzavření smlouvy za poskytnutí srovnatelného typu úvěrů (8,95%), více než devětkrát. Odvolatelkou předestřená interpretace rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je zavádějící, neboť Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí neinstruoval soudy k tomu, aby srovnávaly sazby úvěrových produktů, které jsou zcela odlišné, jak žalobkyně v odvolání činí. Vyšel-li soud prvního stupně se sazby revolvingových úvěrů poskytovaných nefinančním podnikům, kterou zjistil ze statistik zveřejňovaných ČNB, komparoval údaj, který je pro posouzení přiměřenosti, a tedy i mravnosti úroku požadovaného žalobkyní, relevantní. Při hodnocení mravnosti smlouvy z níž účastníku, který je nepochybně slabší smluvní stranou, má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena, a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Citovaná ustanovení o „přirůstání“ úroku a konstrukce „Nové jistiny“, která ale ve skutečnosti žádnou jistinou úvěru není, neboť nejde jen o nesplacenou část žalobkyní poskytnutých peněz, nýbrž zahrnuje i její odměnu (úrok), spolu s ujednáním o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení dlužníka, jakož i mnohočetné a značně vysoké smluvní pokuty, vedou i odvolací soud k závěru, že nerovnováha mezi právy a povinnostmi jejích účastníků dosahuje úrovně, která je s všeobecným vnímáním základních morální pravidel v natolik zjevném rozporu, že smlouva jako celek nemůže být hodnocena jinak, než jako nemravná ve smyslu ust. § 580 o.z. Není v souladu s obecnou představou mravnosti, aby soud poskytl ochranu ujednání, jehož důsledkem je stav, kdy účastník, který uhradil 76% procent poskytnuté jistiny zápůjčky, by měl být zavázán k zaplacení částky, která je (jen na jistině) více než dvojnásobkem toho, co mu bylo půjčeno. To platí tím spíše, že jde o smlouvu, která byl uzavřena jen díky tomu, že nerovnováha v ekonomické síle kontrahentů žalobkyni umožnila předložení oferty v podobně take it or leave it.9. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům zjevně příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ani respekt k těmto zásadám ale nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutno považovat za absolutně neplatnou.10. Je-li smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla předmětné peněžní prostředky, neplatná, může se žalobkyně domáhat toliko jejich vrácení coby bezdůvodného obohacení, neboť jde o plnění poskytnuté bez právního důvodu. Má právo požadovat nevrácenou část poskytnutých peněžních prostředků a úrok z prodlení ve výši určené právní úpravou, neboť žalovaný byl k jejich vrácení vyzván a se splněním této povinnosti se dostal do prodlení. V tomto rozsahu soud prvního stupně žalobě již pravomocným výrokem přezkoumávaného rozsudku vyhověl. Výrok rozsudku soudu prvního stupně (jeho napadená část), jímž byla žaloba zamítnuta v části, v níž je nárokováno další plnění nad rámec přisouzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, je věcně správný a odvolací soud proto přezkoumávané rozhodnutí v rozsahu odvoláním dotečeném podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.11. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému v něm ovšem žádné náklady nevznikly.