12 Co 218/2025-38 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 827,64 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 17 362 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 943,38 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 285,20 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 700 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 18,47 % ročně z částky 16 700 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení (výrok II.). Výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.2. Okresní soud rozhodl o žalobě podané dne 3. 9. 2024, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 32 189,64 Kč (s konkretizovanými úroky) s tvrzením, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaným byla dne 2. 12. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, jež se žalovaný zavázal vrátit spolu s částkou 17 362 Kč v 52 týdenních splátkách po 719 Kč. Žalovaný však dlužnou částku řádně nesplácel. Žalobkyně tvrdila v době podání žaloby dlužnou jistinu 16 700 Kč a dluh na poplatcích 15 489,64 Kč. Okresní soud ze smlouvy o spotřebitelském úvěru zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 2. 12. 2022 tato smlouva skutečně uzavřena, přičemž jejím předmětem bylo poskytnutí částky 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit ve splátkách spolu se souhrnným poplatkem ve výši 15 438 Kč. Tento smluvní vztah okresní soud posuzoval dle § 2395 občanského zákoníku a dále z hledisek ustanovení § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zjišťoval tedy, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila před uzavřením smlouvy povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Z důvodů, které v odůvodnění rozsudku rozvedl, okresní soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně této povinnosti nedostála a uzavřená smlouva o úvěru je proto neplatná. Vycházel tedy z toho, že peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty bez právního důvodu a žalovaný je proto povinen poskytnutou částku dle § 2991 občanského zákoníku vrátit jako bezdůvodné obohacení. Byla-li žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč a okresní soud přihlédl k žalobním tvrzením, že „žalovaný již na dluh uhradil částku 5 172,36 Kč“, žalobě proto vyhověl v částce 14 827,64 Kč. Ve zbývající částce, jakož i v požadovaných nárocích na příslušenství, žalobu zamítl. O nákladech řízení pak rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně i žalovaný měli ve věci přibližně stejný úspěch.3. Proti tomuto rozsudku, pouze proti části výroku II, jímž byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 1 772,36 Kč, podala žalobkyně odvolání. Uvedla, že nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné spotřebitelské smlouvy, poukázala však na nesprávný výpočet dlužné částky okresním soudem. Jím stanovená částka 14 827,64 Kč neplyne ani ze žalobních tvrzení ani z předložených listinných důkazů (z přehledu plateb). Žalobkyně totiž tvrdí, že žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem 3 400 Kč a ke dni sepisu žaloby nezaplatil nic dalšího. V případě nároku z bezdůvodného obohacení okresní soud nebyl oprávněn sám dopočítávat, kolik bylo uhrazeno. Žalobkyně může část pohledávky dlužníkovi prominout a žalobou ji nepožadovat. Žalobkyně tak trvá na nároku na zaplacení části nesplacené jistiny ve výši 16 600 Kč (po odečtení částky 3 400 Kč z částky 20 000 Kč). Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části výroku II. změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobkyni také částku 1 772,36 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a náhradu nákladů odvolacího řízení.4. Žalovaný se k napadenému rozsudku ani k podanému odvolání nevyjádřil.5. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal v mezích podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně pouze v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1 772,36 Kč, přezkoumal i řízení jemu předcházející a odvolání žalobkyně shledal důvodným. Výrok I., jakož i zamítavé části výroku II. nad rámec částky 1 772,36 Kč, předmětem odvolacího přezkumu nebyly a již samostatně nabyly právní moci.6. V daném případě okresní soud posuzoval žalované nároky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 2. 12. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným. Pokud dospěl k závěru, že tato smlouva je z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neplatná, lze tento závěr považovat za správný, a to tím spíše, že i ze strany žalobkyně je akceptován. V takovém případě okresní soud správně posuzoval žalované nároky ze smlouvy o úvěru jako nároky z bezdůvodného obohacení dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V projednávané věci je třeba mít za prokázané (ani žalovaný tuto skutečnost nezpochybnil), že žalovanému byla na základě (neplatné) úvěrové smlouvy poskytnuta částka 20 000 Kč. Jestliže žalovaný vrátil žalobkyni pouze částku 3 400 Kč, jak vyplývá ze žalobních tvrzení žalobkyně i z tzv. tabulky umoření ze dne 6. 5. 2024, přičemž žalovaný v řízení netvrdí nic jiného, zbývá z důvodu bezdůvodného obohacení k vrácení částka 16 600 Kč. Jestliže okresní soud ve svém rozhodnutí vycházel z uhrazené částky 5 172,36 Kč, z odůvodnění rozsudku ani z ničeho dalšího nevyplývá, jak k této částce dospěl. Z uvedeného plyne závěr, že žalobě má být vyhověno nikoliv jen v částce 14 827,64 Kč, ale v částce 16 600 Kč (v rozsahu větším právě o 1 772,36 Kč).7. Z vyložených důvodů odvolací soud dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 1 772,36 Kč, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni také částku 1 772,36 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).8. Změnil-li odvolací soud rozhodnutí ve věci samé, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 1, 2 o. s. ř.). V daném případě vycházel z toho, že (i po změně v odvolacím řízení) poměr procesního úspěchu a neúspěchu každého z účastníků (vzhledem k poměru vyhovující částky a zamítnuté částky – včetně kapitalizovaných úroků z prodlení a dalšího úroku z prodlení) je zhruba stejný, rozhodl proto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá žádný z účastníků.