17 Co 236/2025-286 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 13 920,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 920,10 Kč od 19. 5. 2024 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 920,1 Kč od 24. 4. 2024 do 18. 5. 2024. Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 035,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).2. V odůvodnění okresní soud konstatoval, že se žalobkyně domáhala po žalované uhrazení shora uvedených částek s tím, že mez stranami byla uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, na základě které žalovaná vykonávala pro žalobkyni činnost směřující k uzavření pojistných smluv mezi žalobkyní a třetími subjekty a tyto smlouvy jménem a na účet žalobkyně uzavírala a následně poskytovala potřebný servis. Smlouva ze dne 1. 10. 2018 byla ukončena dohodou o ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, a to s účinností ke dni 31. 12. 2023. V souladu s článkem 7 odst. 7.9 smlouvy byla žalovaná povinna vrátit žalobkyni vyplacenou provizi, pokud v souladu s provizními podmínkami vznikne nárok na její vrácení. Žalobkyni vznikl nárok na zpětnou úhradu částky ve výši 13 920,10 Kč. Tato částka představuje součet „záporných provizí“ v žalobě specifikovaných smluv ponížený o „kladné“ provize vzniklé z jiných pojistných smluv. Žalobkyně v žalobě provedla výpočet záporných provizí ohledně všech smluv, kterých se cenově nárok týkal.3. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 74 C 226/2024-164 ze dne 25. 9. 2024 soud zastavil řízení, neboť pohledávky měly být přihlášeny do insolvenčního řízení jako pohledávky podmíněné. Usnesením soud dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 74 C 226/2024-164 ze dne 25. 9. 2024 bylo k odvolání žalobkyně zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 239/2024-177 ze dne 14. 11. 2024.4. Žalovaná nárok neuznala a k věci uvedla, že řízení mělo být zastaveno, neboť nárok na vrácení provizí měl být uplatněn v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, .5. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou jako podnikateli byla dne 20. 9. 2018 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení (§ 2483 a násl. občanského zákoníku). Na základě této smlouvy žalovaná jménem a na účet žalobkyně uzavřela mimo jiné 6 pojistných smluv (č. , hodnota, dne 18. 11. 2020, č. , hodnota, dne 5. 12. 2022, č. , hodnota, dne 5. 12. 2022, č. , hodnota, dne 6. 1. 2023, č. , hodnota, dne 24. 2. 2023, č. , hodnota, dne 11. 6. 2021), když výše provize, resp. způsob jejího výpočtu, byla mezi smluvními stranami sjednána v provizních podmínkách, které tvoří součást smlouvy. V souladu s provizními podmínkami (planými vždy k datu uzavření jednotlivých smluv) byla stanovena provize za uzavření těchto smluv a stanovená provize byla žalované uhrazena. Smlouva o obchodním zastoupení byla ukončena dohodou smluvních stran ke dni 31. 12. 2023, když bylo mezi stranami sjednáno, že ukončením smlouvy o obchodním zastoupení nezaniká nárok žalobkyně na vrácení vyplacených provizí. Následně došlo k předčasnému ukončení pojistných smluv a v souladu se smlouvou ve spojení s provizními podmínkami vznikl žalobkyni nárok na vrácení části již vyplacených provizí (15 318,34 Kč, resp. 13 920,10 Kč po započtení nároku na provize vzniklé z jiných pojistných smluv). Žalovaná však část vyplacených provizí na výzvu žalobkyně nevrátila, proto jí soud uložil uhradit žalobkyni částku ve výši 13 920,10 Kč. Žalovaná byla dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku povinna splnit dluh prvního dne poté, kdy byla o plnění žalobkyní požádána. Žalovaná byla poprvé vyzvána k úhradě dlužných částek výzvou ze dne 12. 4. 2024, která se do její dispozice dostala dne 18. 4. 2024 (odesláno dne 15. 4. 2024 a do dispozice se dostala, když byla uložena u doručovatele), když splatnost byla stanovena do 30 dnů ode dne doručení výzvy, tj. do 18. 5. 2024. Jelikož žalovaná ničeho neuhradila, od 19. 5. 2024 se tak dostala do prodlení a je povinna uhradit žalobkyni i úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, má žalobkyně podle § 3 vládního nařízení č. 351/2013 Sb., právo na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 1 200 Kč. Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 13 920,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 920,10 Kč od 19. 5. 2024 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že žalovaná se do prodlení dostala až dne 19. 5. 2024, žalobkyni nevznikl nárok na úhradu úroku z prodlení za období od 24. 4. 2024 do 18. 5. 2024. Žaloba tak byla, pro úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 920,1 Kč od 24. 4. 2024 do 18. 5. 2024, zamítnuta.6. Dále se soud vyrovnal s poukazem žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, když k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 715/2023 a sp. zn. 24 Cdo 2393/2020 uvedl, že závěry nejsou v rozporu s tímto rozhodnutím, k rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 961/2005 soud uvedl, že v této věci se dovolací soud otázkou podmínky či podmíněného úkonu nezabýval.7. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř., když neúspěch žalované spočíval v nepatrné části.8. Ve lhůtě stanovené zákonem podala žalovaná proti rozsudku odvolání. Má za to, že provize byla vyplacena přede dnem zahájení insolvenčního řízení na základě smluvní rozvazovací podmínky, tj. že v případě předčasného ukončení pojistné smlouvy vzniká povinnost vrátit část provize, přičemž tedy tento závazek byl podmíněny budoucí nejistou událostí, a tudíž má povahu podmíněné pohledávky dle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona. Žalobkyně tedy měla možnost, a i povinnost, tuto pohledávku do jejího insolvenčního řízení přihlásit, a pokud tak neučinila, nemůže ji nyní vymáhat samostatnou žalobou. Nesouhlasí s tvrzením, že nárok žalobkyně vznikl teprve ukončením jednotlivých pojistných smluv, a tedy až po zjištění jejího úpadku. Má za to, že na vyplacení provize nelze pohlížet izolovaně, v podmínkách smlouvy byla uvedena klasická rozvazovací podmínka, a proto měla být případná pohledávka přihlášena jako pohledávka podmíněná. Má za to, že žalobkyně by mohla takto obcházet insolvenční řízení, čímž by došlo k nerovnému postavení věřitelů a porušení účelu insolvenčního zákona.9. K odvolání se vyjádřila žalobkyně, která navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když opakovaně odkazem na judikaturu uvedla, žalované pohledávky nebylo do insolvenčního řízení možno přihlásit, jelikož se jednak nejedná o podmíněné pohledávky ve smyslu § 173 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb. (dále jen „InsZ“) a jednak veškeré vratky z provizí vznikly až po prohlášení úpadku. Dále žalobkyně zdůraznila, že žalovaná stále opomíjí stěžejní skutečnost vyplývající mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, tedy že je nutno odlišovat situace, kdy se jedná o podmínku podle zákona, na jejímž splnění závisí účinnost jinak perfektního právního úkonu od podmínky, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako předpoklad pro vznik smluvního nároku. Jak poté správně v napadeném rozsudku uzavřel soud prvního stupně, žalovaný nárok odpovídá druhé zmíněné konstrukci. Co se týká nových v odvolání předkládaných skutečností ohledně odebrání pojistného kmene a ukončení spolupráce, tak tyto nemohou být jako nové tvrzení odvolacím důvodem a jednak nemají pro posouzení dané věci žádný význam.10. Krajský soud v , adresa, jako soud odvolací přezkoumal dle § 212 a násl. o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 214 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaná nevyslovila nesouhlas. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.11. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně řádně a dostatečně zjistil skutkový stav věci, v rozsahu dostatečném pro učinění správného právního závěru. Na závěr o skutkovém stavu věci přitom odvolací soud pro stručnost odkazuje.12. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uplatnila pohledávky, které vznikly za žalovanou – insolvenční dlužnicí až v průběhu insolvenčního řízení (po zjištění úpadku) a jde o pohledávky věřitele ze smluv uzavřených žalovanou, kdy základem uplatněného nároku byla v žalobě specifikovaná zprostředkovatelská smlouva.13. Odvolací soud nesdílí názor žalované, že pohledávka měla být žalobkyní přihlášena do insolvenčního řízení dlužnice jako pohledávka podmíněná podle § 173 odst. 3 I. Z., neboť podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu (právním jednání), který se účinnost právního úkonu činí zá