8 Co 357/2025-46 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 850 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do zaplacení částky 682 Kč spolu s úrokem ve výši 27,28 % ročně z částky 29 532 Kč od , datum, do , datum, , s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 29 532 Kč od , datum, do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 29 532 Kč od , datum, do zaplacení, a dále částky 1 981 Kč, částky 300 Kč, částky 1 497 Kč a částky 1 386 Kč, žalobu zamítl (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 861, 44 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.)2. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na částku 30 000 Kč tak, že žalovanému zaslala bezhotovostním převodem částku 27 500 Kč a částku 2 500 Kč převedla na účet zprostředkovatele tohoto úvěru. Žalovaný se zavázal žalobkyni tento spotřebitelský úvěr spolu s úrokem za poskytnuté prostředky splatit formou pravidelných 40měsíčních splátek ve výši 1 150 Kč s úrokovou sazbou ve výši 27,28 % ročně a celkem tak žalovaný měl žalobkyni vrátit částku 46 000 Kč. Žalovaný však své závazky řádně neplnil a žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni , datum, . Žalobkyně požadovala doplatky za upomínky a oznámení zesplatnění v celkové výši 300 Kč, dále neuhrazenou jistinu ve výši 29 532 Kč, smluvní úrok ve výši 27,28 % ročně z neuhrazené jistiny 29 532 Kč za období po dni zesplatnění do , datum, a následně tento úrok ve výši 12,75 % ročně od , datum, do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 29 532 Kč od , datum, do zaplacení. Dále požadovala částku 1 981 Kč představující dlužné úroky ke dni zesplatnění, částku 1 497 Kč představující celkem tři ze smluvních pokut každá ve výši 499 Kč za prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky, dále částku 1 386 Kč představující smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 31 513 Kč, Anonymizováno, za období od , datum, do , datum, .3. Okresní soud vycházel ze zjištění, že dle žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného činily příjmy žalovaného částku 27 006,75 Kč, náklady na bydlení ve výši 5 590 Kč, kalkulováno bylo s životními náklady žalovaného ve výši 4 860 Kč, žalovaný měl mít další úvěry v hodnotě 22 060 Kč a celkem tak měl disponovat částkou 20 266, 75 Kč, žalovaný neměl vyživovací povinnosti. Podle okresního soudu však žalobkyně při uzavírání smlouvy nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, čímž porušila ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (ZSU). Následkem této skutečnosti smlouvu dle § 87 odst. 1 ZSU tak posoudila jako neplatnou a poskytnuté plnění má být vráceno v režimu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 ZSU. Okresní soud tak vycházel z posouzení dvou výplatních pásek žalovaného a výpisu z účtu za období , Anonymizováno, , z nichž dovodil, že vykazovaná částka na bydlení ve výši 5 596 Kč je nereálná, neboť není zřejmé, zda jde čistě o nájemné nebo o zálohu na služby spojené s užíváním bytu v porovnání s obvyklými cenami za nájemné a úhradu služeb s užíváním bytu. Částku 4 860 Kč jako životní náklady rovněž okresní soud považoval za nereálnou a dále poukázal na velice nízké zůstatky na účtu žalovaného, jež nemohly odpovídat dispoziční částce 20 266, 75 Kč, ze které žalobkyně vycházela. Okresní soud rovněž zdůraznil zjištění v rámci , podezřelý výraz, o dosud existujících dvou úvěrech žalovaného po splatnosti, které žalobkyně rovněž nedostatečně vyhodnotila. Žalobkyni tak byla přiznána úhrada zůstatku jistiny ve výši 28 850 Kč, sníženou o jednu splátku z původního úvěrového rámce ve výši 30 000 Kč a ve zbytku požadovaných nároků žalobu zamítl včetně požadavku na úhradu zákonných úroků z prodlení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na poměrný úspěch žalobkyně ve sporu a ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že z celkových nákladů (úhrada soudního poplatku a nákladů za právní zastoupení) ve výši 4 155 Kč poměrný úspěch žalobkyně představuje 44,8 %, čemuž odpovídá částka 1 861, 44 Kč.4. Proti tomuto rozsudku, zamítavému výrok II. a nákladovému výroku III. podala žalobkyně včasné odvolání. Odvolatelka v podaném odvolání nesouhlasila se závěry soudu prvého stupně ve vztahu posouzení otázky úvěruschopnosti žalovaného. Poukazovala na skutečnost, že v daném konkrétním případě byl žalobkyní zjištěn skutečný údaj o výdaji na bydlení ve výši , částka, , normativní náklady na bydlení v případě , adresa, v roce , Anonymizováno, představovaly , částka, , , Anonymizováno, . Výše životního minima žalovaného, který neměl vyživovací povinnosti, pak činila 4 860 Kč, při započítání pravidelné měsíční úvěrové splátky by pak žalovanému zbývalo 15 407 Kč. Podle názoru odvolatelky jsou závěry soudu prvého stupně k posouzení otázky tzv. úvěruschopnosti žalovaného neurčité a nepřezkoumatelné. Odvolatelka se tak domáhala změny zamítavého výroku II. tak, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno, případně rozsudek v napadeném rozsahu byl zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.5. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v části odvolání dotčené (výrok II., III.) včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.6. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) smlouvu o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok.7. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnu závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Dle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící od dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho schopnostem.9. Podle názoru odvolacího soudu jsou skutková zjištění okresního soudu včetně vyvozených názorů a právního posouzení správná. Pro stručnost lze odkázat na podrobné a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je jednou ze základních povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/218 uzavřel, že tato povinnost chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. Současně chrání také pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům povinnost postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů s odbornou péčí, která předpokládá, že údaje uvedené spotřebitelem musí poskytovatel úvěru ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Za dostatečné informace pak nelze považovat informace získané výlučně od spotřebitele, poskytovateli jsou povinni využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informace o jeho příjmech a výdajích.10. Míru, v jaké přistoupí k ověření úvěruschopnosti spotřebitele, ponechal zákonodárce na poskytovatelích spotřebitelských úvěrů a omezil je pouze potud, že musejí jednat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSU). Odborná péče je definována v § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Měl by přitom vycházet z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a tyto verifikovat v databázích informací či jiných zdrojích. Úvěr