112 C 99/2018-96 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 19. června 2018 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 143 045,86 Kč s příslušenstvím. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 20. 7. 2015 uzavřena smlouva o úvěru na částku 200 000 Kč, přičemž dluh měl být hrazen ve splátkách. Žalovaný řádně úvěr nesplácel, byl proto žalobcem sesplatněn k 27. 11. 2017 a žalovaný k jeho úhradě vyzván. Součástí žalované částky je jistina ve výši 136 350,04 Kč, kapitalizované smluvní úroky ve výši 5 418,51 Kč, poplatky ve výši 500 Kč. Dále též kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 777,31 Kč. 2. Opatrovník žalovaného nárok neuznal v plném rozsahu. Žalobce podle něj neprokazuje poskytnutí úvěru, není zřejmé s úhradou, jaké částky byl žalovaný v prodlení a z jakého důvodu došlo k sesplatnění dluhu. Dále namítl, že úvěr nebyl řádně sesplatněn, když výzva k uhrazení dluhu byla v rozporu s úvěrovou smlouvou zaslána žalovanému do Švédska, namísto doručovací adresy uvedené ve smlouvě. Žalobce nepředložil splátkový kalendář, z nějž by bylo patrné započítávání uhrazené částky na jistinu a na úroky. Dále neprokazuje důvodné účtování upomínek. 3. Žalobce v replice na vyjádření žalovaného uvedl, že akceptace návrhu na uzavření rychlé půjčky byla zaslána obyčejnou poštou žalovanému. Poskytnutí úvěru prokazuje výpis z účtu a transakce ze dne 22. 7. 2015. Od 17. 7. 2017 žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, a proto byl úvěr sesplatněn v souladu s produktovými podmínkami. Ke změně doručovací adresy došlo na základě telefonické žádosti žalovaného ze dne 17. 10. 2016. Poměr započítání splátek na jistinu, úroky a poplatky prokazuje výpis z účtu. 4. Opatrovník žalovaného v reakci na vyjádření žalobce uvedl, že žalobce neprokazuje uzavření smlouvy o úvěru, jelikož neprokazuje doručení akceptace návrhu na uzavření smlouvy ze strany právního předchůdce žalobce. Nepředkládá-li žalobce splátkový kalendář či jiný dohodnutý způsob výpočtu, nelze dospět ke správnému řešení ohledně jednotlivých zápočtů na jistinu a úroky. Dále žalovaný trval na tom, že žalobce neprokázal odeslání upomínek žalovanému. 5. Žalobce ještě uvedl ve své reakci, že k uzavření smlouvy došlo poskytnutím úvěru dne 22. 7. 2015. Žalobce trval na tom, že jím předložené výpočty započtení jednotlivých plateb na jistinu a úroky jsou dostatečné pro přiznání uplatněného nároku. 6. V dalším průběhu řízení setrvali účastníci na svých stanoviscích. 7. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 20. 7. 2015 uzavřena smlouva o úvěru na částku 200 000 Kč s roční úrokovou sazbou 11,90 %. Spláceno mělo být v 60 splátkách po 4 439 Kč. Žalovaný vzal rovněž na vědomí všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky pro osobní úvěry a ceník. O žalovaném bylo zjištěno, že je svobodný, žije v pronajatém bytě, pracuje jako administrativní pracovník s čistým příjmem ve výši 22 000 Kč/měsíc, adresa pro doručování byla u žalovaného uvedena [adresa žalovaného], což byla i sjednaná adresa pro zasílání všech oznámení ze strany předchůdce žalobce (návrh a akceptace návrhu o rychlé půjčce, kopie průkazu totožnosti, č.l. 5 – 9, VOP, VOP z roku 2015). Z ceníku byla zjištěna výše poplatku za výzvu k zaplacení ve výši 500 Kč, když žalobce však nedokládal jejich skutečnou realizaci (Ceník). Pro případ prodlení s platbami pak byla banka oprávněna úvěr sesplatnit (čl. 12 produktových podmínek). Čerpání úvěru dne 22. 7. 2015 ve výši 200 000 Kč a jeho splácení je rovněž patrné z výpisu z účtu. Dluh byl předchůdcem žalobce sesplatněn ke dni 27. 11. 2017 dopisem odeslaným 27. 11. 2017 na adresu žalovaného ve Švédsku (prohlášení o okamžité splatnosti + podací arch č.l. 30). Pohledávka za žalovaným byla postupně až dne 6. 1. 2018 postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dne 15. 1. 2018 (smlouvy o postoupení pohledávek 4 x + Oznámení o postoupení pohledávky z 27. 2. 2018 a 15. 1. 2018). Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka ze dne 1. 3. 2018 (předžalobní výzva z 1. 3. 2018 + Seznam odeslaných oznámení o postoupení pohledávky a předžalobních výzev). Ze sdělení banky (č.l. 70) bylo soudem zjištěno, že u žalovaného ke změně adresy došlo dle sdělení předchůdce žalobce na základě telefonického hovoru, kontaktní adresa měla být smazána, novou kontaktní adresu údajně žalovaný nenahlásil, proto další korespondence byla zasílána na adresu trvalého pobytu. 8. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 200 000 Kč, kterou mu tento měl vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 439 Kč/měsíc. Protože žalovaný na svůj dluh přestal hradit pravidelné splátky, předchůdce žalobce celý zbytek jeho dluhu ke dni 27. 11. 2017 sesplatnil. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona plyne, že úvěrující je povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost úvěrovaného mu poskytnuté prostředky vrátit. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě (příjmová) výdělková strana byla zkoumána pouze na základě informací poskytnutých samotným žalovaným - svobodný, žije v pronajatém bytě, pracuje jako administrativní pracovník s čistým příjmem ve výši 22 000 Kč/měsíc. Z žádného dokladu předloženého žalobcem se nepodává, že by byla výdělková strana byla jakýmkoliv způsobem ze strany předchůdce žalobce ověřena - existence pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, tj. žalobce se pouze spolehnul na informace od žalovaného, který je ani žádným způsobem nedoložil (pracovní smlouva, výpisy z účtu). 9. Z žádných tvrzení a důkazů se nepodává, že by právní předchůdce žalobce zkoumal u žalovaného výdajovou stránku. Žalovaný pouze poskytnul souhlas, aby jeho údaje mohly být zjištěny v databázích SOLUS, BRKI a NRKI, nicméně z ničeho nevyplývá, zda žalovaný byl v těchto databázích skutečně prověřen, resp. i taková prověrka by vypovídala pouze o evidenci žalovaného v daných systémech, nikoli však o jeho výdajích jako celku – bydlení, doprava, léky, apod. Výdajová stránka žalovaného ze strany právního předchůdce žalobce zkoumána nebyla. K žádnému ověření zjištěných výdajů ani dojít tedy nemohlo. Za této situace pak je na místě dle názoru soudu aplikovat poslední větu citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona, dle kterého„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. Dle shora uvedené právní úpravy je sankcí nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neplatnost smlouvy jako celku (též rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD424006CZ). Přicházela tak v úvahu pouze otázka potenciálního bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 OZ, na jehož vrácení by měl jinak samozřejmě žalobce právo. Toto obohacení by ovšem muselo být nejprve splatné po realizované výzvě k jeho vrácení podle § 1958 odst. 2 OZ. 10. V projednávané věci byly prokázány pouze výzvy, nikoli však jakýkoli doklad o doručení těchto výzev. Nepostačoval tedy ani žalobcem předložený podací arch. Ten sám o sobě nemůže mít hmotněprávní účinky spočívající ve stanovení splatnosti konkrétního dluhu. Nutný byl dle přesvědčení soudu doklad o doručení. Žalobce však uvedl, že dodejkou nedisponuje. Stran této záležitosti pak tedy žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že by byl dluh řádně sesplatněn, resp. že žalovaný byl vůbec k zaplacení jakékoli částky vyzván. Za účinné doručení žalovanému hmotněprávního charakteru nelze považovat doručení žaloby procesnímu opatrovníkovi. Tyto skutečnosti nicméně nebrání žalobci, aby se o sesplatnění dluhu pokusil znovu s větším úspěchem. 11. Soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti žalobu zamítl. 12. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, kdy úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení vůči tomu, kdo neuspěl.