21 C 192/2020-42 — Městský soud v Brně

Žalobou z 3.2.2020 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako smluvní pokuty, nárokované původně [právnická osoba] za porušení povinnosti žalované vrátit řádně a včas pronajaté přijímací zařízení, které převzala na základě smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád bylo v řízení rozhodováno bez nařízení jednání na základě listinných důkazů, předložených žalobkyní. Možnost rozhodnutí ve věci je pak v návaznosti na citované ustanovení dána skutečností, že základem rozhodnutí bylo posouzení platnosti uzavřené smlouvy. Z předložených listinných důkazů vzal soud za prokázán následující skutkový děj: Dne 23.4.2014 uzavřeli [právní předchůdce žalobce] a žalovaná smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Smlouva byla uzavřena jako smlouva adhézní, ve formulářové podobě, předložené [právní předchůdce žalobce]. V části smlouvy OBJEDNANÉ SLUŽBY je mimo jiné uveden text„ zapůjčení DVR BOXU, pronájem WIFI ED3.0, pronájem HD-PVR“. V dolní části smlouvy je zcela drobným, takřka nečitelným, písmem uvedeno, že se„ účastník zavazuje uhradit smluvní pokutu dle ceníku, pokud nevrátí pronajaté přijímací zařízení včas a v pořádku (7.4 a 7.5 Podmínek)“. Žalovaná dále podepsala zakázkový list, datovaný 24.4.2014, kde je v části„ naplánované úkony“ uvedena řada technických údajů, ohledně jakéhokoliv zařízení, názvem připomínajícího označení, uvedené ve smlouvě, je zde uvedeno„ WIFI ED3.0, HD-PVR, pronájem DVR boxu, digital HD PVR-USB, samoinstalace/BOM – Digital, DVR/reakti PROMO/BOM – WiFi EMTA 30, MDM + 2x DVR odebrány komplet a 04“. Dle žaloby mělo být uvedenou smlouvou žalované přenecháno přijímací zařízení, a to MODEM TECHNICOLOR TC7200 ED3 WIFI EMTA ([výrobní číslo]), přičemž ve smlouvě se takové označení nenachází, stejně jako v zakázkovém listu. Jak bylo uvedeno výše, smlouva odkazovala na všeobecné podmínky [právní předchůdce žalobce], dle kterých (bod 7.4.) byl zákazník do 7 dnů po ukončení smlouvy povinen přijímací zařízení vrátit na adresu distribučního skladu [právnická osoba], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], přičemž dle bodu 7.6 v případě nevrácení zařízení včas a řádně, může být zákazníkovi naúčtována smluvní pokuta dle ceníku. V ceníku jsou pak pro případ nevrácení zařízení uvedeny dvě smluvní pokuty, přičemž smluvní pokuta 2.000,00 Kč je uvedena za nevrácení: set top box Handan CV [číslo] CINX, Kaon KCF –SA700 PCO, CA Modul Smit, Modem, DRG, Router. Žalobkyní označené zařízení MODEM TECHNICOLOR TC7200 ED3 WIFI EMTA ([výrobní číslo]) se v ceníku nenachází. Přípisem z 9.12.2014 vyzvala [právní předchůdce žalobce] žalovanou mimo jiné k vrácení zařízení, označeného v přípisu shodně s žalobou; uvedenou výzvu pak opakovala přípisem z 22.1.2015 Smlouvou o postoupení pohledávek z 31.1.2019 [právní předchůdce žalobce] postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni a tuto skutečnost žalované oznámila přípisem z 18.3.2019. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že [právní předchůdce žalobce] a žalovaná uzavřeli dne 23.4.2014 smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací dle zák. 127/2005 Sb. Žalobkyně se domáhá úhrady částky 2.000,00 Kč jako smluvní pokuty za včasné nevrácení zařízení s tím, že smluvní vztah mezi [právní předchůdce žalobce], která pohledávku postoupila žalobkyni, a žalovanou, zanikl. Soud se především zabýval otázkou, zda ujednání o smluvní pokutě, tak, jak je formulováno ve smlouvě, je možné považovat za platně sjednané, a dospěl k negativnímu závěru. V daném případě byla shora uvedená smlouva uzavřena adhezním způsobem (§ 1798 an. zák. 89/2012 Sb. občanský zákoník – dále jen o.z.), přičemž se jednalo o formulář (včetně ceníku a všeobecných obchodních podmínek), předložený žalované ze strany [právní předchůdce žalobce]. Zákon tak klade zvýšený důraz na to (§ 1800 o.z.), aby se spotřebitel jako slabší strana před podpisem smlouvy fakticky seznámil se všemi podmínkami, za kterých se stává účastníkem smluvního vztahu. Jak bylo uvedeno výše, poznámka o tom, že součástí smlouvy je ceník a všeobecné podmínky (ani jeden z těchto dokumentů není žalovanou podepsán), je uvedena v dolní části smlouvy extrémně malým a velmi obtížně čitelným písmem. Z ceníku navíc nelze ve vztahu k označení zařízení ve smlouvě vyčíst, jaká smluvní pokuta se vztahuje k tomu kterému zařízení, neboť tak, jak je zařízení označeno ve smlouvě, není označeno v žádné z kolonek, určujících smluvní pokutu (pro úplnost soud dodává, že ani označení zařízení v zakázkovém listu, kterým měla žalovaná stvrdit jeho převzetí, nekoresponduje s označením ve smlouvě samotné). Jedná se tak o ujednání neurčité (spotřebitel nemůže dovodit, jaká smluvní pokuta se vztahuje ke každému zařízení), uzavřené navíc v rozporu s § 1800 odst. 1 o.z. Mimoto je ujednání o smluvní pokutě neplatné i pro rozpor s ust. § 1813 o.z. (v návaznosti na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11). Ujednání o smluvní pokutě by nemělo být obsaženo pouze v obchodních podmínkách a velmi obtížně dohledatelné v ceníku (s výše uvedenými výhradami, že ani z ceníku nelze dovodit, že by zde byla smluvní pokuta, vztahující se právě k zařízení označenému tak, jak je uvedeno ve smlouvě). Navíc povinnost vrátit přenechané zařízení, dodané při založení smluvního vztahu až do bydliště spotřebitele, poštou na zcela odlišnou adresu než je sídlo druhé smluvní strany, je možné dohledat pouze v obchodních podmínkách, přičemž tato povinnost, resp. její nesplnění, má být sankcionováno výraznou smluvní pokutou. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíš uniknou, např. ujednání o povinnosti odevzdat po skončení smluvního vztahu zařízení v místě zcela odlišném od sídla druhé smluvní strany, a navíc v poměrně krátké lhůtě sedmi dnů od zániku smluvního vztahu (kdy navíc povinnost vrátit zařízení je dle obchodních podmínek splněna až jeho faktickým doručením na adresu, uvedenou v bodě 7.4. podmínek). Je přitom zcela zřejmé, že se v daném případě jedná o smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 o.z., když [právní předchůdce žalobce] při uzavírání smlouvy jednal v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti, zatím co žalovaná nikoli. V samotné smlouvě bylo sice dohodnuto právo [právní předchůdce žalobce] v případě nevrácení pronajatého přijímacího zařízení účtovat smluvní pokutu, ale její výše nebyla konkrétně určena a smlouva pouze odkazovala na ceník, z něhož však bez dalšího nebylo možné dovodit, jaká smluvní pokuta se k tomu kterému zařízení uvedenému se smlouvě vztahuje, neboť zařízení uvedená v ceníku se svým označením neshodují s označením zařízení dle smlouvy. S ohledem na shora uvedené považoval soud ujednání o smluvní pokutě pro jeho neurčitost za absolutně neplatné a žalobu i z uvedených důvodů zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalované, ač ve věci procesně úspěšné, v řízení náklady nevznikly.