30 C 135/2021-25 — Městský soud v Brně

Žalobce se v žalobě domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán zaplatit mu částku ve výši 1 500 Kč s příslušenstvím z titulu nákladů na odtah a vrácení vozidla zpět, k němuž došlo 8. 9. 2020. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud provedl listinné důkazy bez nařízení jednání v souladu s § 115a o. s. ř. (bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání). Na základě provedeného dokazování dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Na základě pověření primátora [územní celek] č. j.: MMMB/264901/2016 ze dne 30. 6. 2016 a příkazní smlouvy [číslo] ze dne 8. 6. 2016 je společnost [právnická osoba] oprávněna v rámci výkonu mandátu (správy pozemních komunikací na území statutárního města Brna) zajišťovat odstraňování vozidel při blokovém čištění. Dne 8. 9. 2021 bylo odtaženo z ulice [ulice] v [obec] osobní motorové vozidlo tovární značky Fiat [registrační značka] (dále též jako„ předmětné vozidlo“), a to za účelem blokového čištění, když uvedená lokalita byla označena dopravní značkou dočasného zákazu stání. Jelikož žalovaný uvedené dopravní značení nerespektoval, bylo jeho vozidlo odtaženo a po ukončení blokového čištění zase vráceno zpět. Cena za odtažení a vrácení vozidla činila částku 1 500 Kč a byla stanovena usnesením Rady [územní celek] č. R8/015 ze dne 29. 2. 2019. Po složení vozidla zpět byla za stěrač umístěna informaci, že vozidlo bylo nuceně odtaženo a vráceno zpět s uvedením dlužné částka a platebních údajů k uhrazení dluhu. Podle výpisu z centrální evidence vozidel byl v době odtahu předmětného vozidla jako provozovatel uveden žalovaný. Žalobce vyzval žalovaného a požadoval úhradu – viz předžalobní výzva. Žalobce je podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění (dále jen„ zákon“) vlastníkem místních komunikací nacházejících se na jeho území. Dle ust. § 19a odst. 1 a § 19b odst. 1 zákona je žalobce oprávněn odstranit z pozemní komunikace vozidlo, jehož provozovatel neuposlechl opatření obecné povahy silničního správního úřadu o označení místní komunikace nebo její části, na kterých je z důvodu veřejného zájmu dočasně zakázáno stání silničních vozidel, příslušnou dopravní značkou. Uvedená lokalita, z níž bylo vozidlo žalovaného odtaženo, byla v souladu s § 19a odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích označena dopravní značkou o dočasném zákazu stání. Vzhledem k tomu, že žalovaný uvedené dopravní značení nerespektoval, bylo vozidlo žalovaného prostřednictvím společnosti [právnická osoba] odtaženo a následně vráceno zpět. Dle ust. § 19b odst. 2 zákona jsou vozidla odstraňována z pozemní komunikace na náklady jejich provozovatelů. Provozovatelem výše uvedeného vozidla je žalovaný a za této situace je nárok žalobce v celém rozsahu důvodný. Žalovaný se neuhrazením svého závazku dostal do prodlení, a proto soud přiznal žalobci i úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve výši dle nařízení vlády 351/2013 Sb., přičemž lhůtu k plnění určil podle § 160 odst. 1 o.s.ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu podle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalovanému, neboť žalobce byl ve věci plně úspěšný. Náklady řízení žalobcem účelně vynaložené pak činí částku 400 Kč za zaplacený soudní poplatek a částku 200 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (2x100 Kč) za sepis žaloby a předžalobní výzvu podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 1 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Náhrada nákladů řízení za právní zastoupení žalobci nepřísluší, a to s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, který konstatoval, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, bez toho aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Soudu je z úřední činnosti známo, že v obdobných sporech, kde vystupuje tentýž žalobce, tyto zajišťují vedení sporu prostřednictvím svých právníků. V dané věci se jednalo o spor skutkově i právně jednoduchý, jehož vedení nekladlo větší nároky na odbornost při právním zastoupení. Soud proto žalobcem požadované náklady za právní zastoupení nepovažuje za účelně vynaložené, a proto žalobci přiznal jednak právo na zaplacený soudní poplatek a dále výše specifikovanou paušální náhradu hotových výdajů. Soud stanovil lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 věta první o.s.ř.