2112 C 14/2021-49 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 21. 10. 2020 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 2 430 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených koncesionářských televizních poplatků za období srpen 2018 až leden 2020 v místě bydliště [ulice] ve [obec]. 2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že na dané adrese nebydlí od roku 1991 a na místě bydliště od roku 1999 jsou poplatky hrazeny přes manželku. 3. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že bylo povinností žalovaného žalobci oznámit změny, přičemž konec poplatkové povinnosti nastává poté, co k takovému oznámení dojde. 4. S ohledem na souhlas žalobce a absenci bližšího vyjádření žalovaného k výzvě soudu (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ OSŘ“) soud podle § 115a OSŘ, ve věci rozhodl bez jednání vycházeje pouze z předložených listinných důkazů, z nichž zjistil, že žaloba je důvodná. 5. Z potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků soud zjistil, že žalovaný je přihlášen jako poplatník od září 1989 na adrese ve [obec], když nedoložil, že by tomu tak nebylo ve smyslu příslušného zákona. Z výpisu dluhu (příloha žalobce) vyplývá, že žalovaný neuhradil tento televizní poplatek za období srpen 2018 až leden 2020. Žalovaný byl vyzván k uhrazení dlužné částky s příslušenstvím přípisem žalobce ze dne 12. 3. 2020. 6. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o rozhlasových a televizních poplatcích”). Podle § 1 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích tento zákon stanoví předmět poplatků, poplatníka, základ, výši a způsob placení rozhlasových a televizních poplatků a evidenci poplatníků. Rozhlasový poplatek slouží k financování veřejné služby Českého rozhlasu. Televizní poplatek slouží k financování veřejné služby České televize. Podle § 2 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů. Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Dle § 3 odst. 2 téhož zákona je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Dle § 6 uvedeného zákona činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Dle § 7 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Protože žalovaný přihlásil svůj televizní přijímač v roce 1989 a neuhradil televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně v období srpen 2018 až leden 2020, zavázal ho soud k zaplacení požadované částky žalobci. Tím, že televizní poplatky nebyly uhrazeny včas, dostal se žalovaný do prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a je tak podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., zaplatit též úroky z prodlení, které žalobce požaduje v kapitalizované podobě do dne vyhotovení žaloby. Žalovanému pak soud uložil povinnost dlužnou částku uhradit ve lhůtě stanovené v souladu s § 160 odst. 1 OSŘ. 7. Argumentoval-li žalovaný tím, že na dané adrese již delší dobu nebydlí, je jeho obrana lichá, neboť jeho povinnost platit příslušný poplatek je svázána s jeho evidencí v příslušné evidenci poplatníků. Je jeho povinností, aby v případě, že takové podmínky nastanou, provozovatele vysílání seznámil s takovou okolností, pro kterou by nadále poplatníkem být neměl podle § 8 odst. 8 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, a to do 15 dnů ode dne, kdy nastaly skutečnosti odůvodňující odhlášení. Ani ze samotného vyjádření žalovaného neplyne, že by jakékoli prohlášení vůči žalobci v minulosti učinil. Bez takového prohlášení však je takový subjekt i nadále poplatníkem. 8. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, a proto mu soud přiznal podle ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování jeho práva. Za takové náklady pak soud ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu z 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/2012 (publikován v systému ASPI pod č. JUD239711CZ) považuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Nadto je však na místě přiznat žalobci i částku 300 Kč paušální náhrady nákladů podle § 1 odst. 1 a 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. za předžalobní výzvu, podání žaloby a reakci na vyjádření žalovaného ve výši podle § 2 odst. 1 vyhlášky, neboť sice zastoupení advokátem nebylo možné považovat za účelné, na druhou stranu by se žalobce dostal nepřiznáním alespoň uvedené minimální částky do horšího postavení než účastník, který zastoupen skutečně nebyl. K zaplacení žalovaného zavázal ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ, a to k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ.