43 C 263/2020-106 — Městský soud v Brně

Žalobou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 1.764 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 12.8.2015 do zaplacení z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 11.6.2015, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce [právnická osoba] žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal zápůjčku splatit nejpozději do 11.8.2015, avšak tuto povinnost nesplnil a na jistině zbývá uhradit 1.764 Kč [právnická osoba] svoji pohledávku za žalovaným postoupila smlouvou o postoupení pohledávek na žalobce. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. [právnická osoba] převedla na účet žalovaného na základě žádosti žalovaného o půjčku finanční prostředky ve výši 3.000 Kč dne 11.6.2015 (žádost o půjčku, potvrzení o provedené platbě, sdělení [právnická osoba]). Žalovaný uhradil společnosti [právnická osoba] 1.900 Kč (výpisy z účtu). Smlouvou o postoupení pohledávek postoupila společnost [právnická osoba] pohledávku za žalovaným žalobci (smlouva o postoupení pohledávek z 21.12.2017, oznámení o postoupení pohledávky). Zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě do 7 dnů dopisem ze dne 26.7.2018 odeslaným prostřednictvím pošty dne 27.7.2018 (předžalobní výzva, poštovní podací arch). Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je převážně důvodná. Poskytnutá zápůjčka měla s ohledem na postavení poskytovatele a žalovaného povahu spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 9 nesplnil. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené podklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Ohledně splnění uvedené povinnosti žalobce uvedl, že nedisponuje žádnými informacemi o tom, jakým způsobem jeho právní předchůdce ověřil úvěruschopnost žalovaného. Soud proto v souladu s ustanovením § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru má za to, že společnost [právnická osoba] své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí nedostála, a smlouva je tak podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Právní předchůdce žalobce žalovanému na základě neplatné smlouvy poskytl finanční prostředky v výši 3.000 Kč, čímž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), vydat. Žalovaný již uhradil 1.900 Kč, zbývá tak vydat 1.100 Kč. Bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen vydat žalobci, jehož aktivní věcná legitimace vyplývá ze smlouvy uzavřené podle ustanovení § 1879 o.z. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu (§ 1958 odst. 2 o.z.). Žalobce vyzval žalovaného k plnění dopisem odeslaným prostřednictvím pošty dne 27.7.2018, který byl žalovanému při běžném chodu věcí doručen třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 1.8.2018, posledním dnem poskytnuté sedmidenní lhůty byl 8.8.2018 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení, a žalobce má od tohoto dne právo na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.), jehož požadovaná výše je nižší než dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě co do částky 1.100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.100 Kč od 9.8.2018 do zaplacení vyhověl (výrok I.) a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). Lhůta k plnění byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl procesně úspěšný co do 62 %, neúspěšný co do 38 %, žalobce tak má po odečtení neúspěchu od úspěchu právo na náhradu nákladů řízení ve výši 24 % Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč, odměny advokáta po 200 Kč a paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč (§ 14b odst. 1 a 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, žaloba) a z částky 189 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), tj. celkem 1.489 Kč, z toho 24 % činí 357 Kč. Za podání, jímž žalobce doplnil žalobu, soud žalobci náhradu nepřiznal, neboť tento náklad neshledal potřebným k účelnému uplatňování práva, když žalobce tímto podáním kompenzoval nedostatky žaloby (srov. ustanovení § 79 odst. 1 a 2 o.s.ř.) Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř.