47 C 103/2021-121 — Městský soud v Brně

<b>Stručné odůvodnění:</b> (§ 157 odst. 4 občanského soudního řádu) 1. Žalobou ze dne 30. 7. 2020 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku celkem 4 336 Kč spolu s příslušenstvím (zákonné úroky z prodlení). Žalovaná částka se skládala z položky 336 Kč coby nájemného za zařízení i) modem [anonymizováno 5 slov] a (ii) set-top box [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova], a z položek 2 x 2 000 Kč coby smluvní pokuty za nevrácení zařízení ad i) a ad ii), to vše z titulu smlouvy ze dne 5. 5. 2017 o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, č. sml. [číslo]. 2. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. 3. Mezi tvrzeným právním předchůdcem žalobce – obchodní společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne 5. 5. 2017 uzavřena smlouva [číslo] na základě které právní předchůdce žalobce poskytoval žalovanému služby elektronických komunikací a současně mu za úplatu přenechal do užívání zařízení označená shora ad i) a ii) - důkaz: smlouva o poskytování veřejně dostupných elektronických služeb ze dne 5. 5. 2017. 4. V uvedené smlouvě bylo malým písmem uvedeno dole, že„ účastník… f) se zavazuje uhradit smluvní pokutu dle ceníku, pokud nevrátí pronajaté Přijímací zařízení včas a v pořádku (7 4 a 7 5 Podmínek)“. V případě výše uvedených zařízení se jednalo – podle Ceníku - o částku 2.000 Kč/jedno zařízení (důkaz: smlouva ze dne 5. 5. 2017 ve spojení s ceníkem) 5. Vzhledem k tomu, že žalovaný opakovaně porušil povinnosti vyplývající mu ze smlouvy a neuhradil řádně a včas cenu za poskytované služby vyúčtovanou daňovým dokladem [číslo] s datem splatnosti dne 5. 8. 2017, daňovým dokladem [číslo] s datem splatnosti dne 5. 9. 2017 a daňovým dokladem [číslo] s datem splatnosti dne 5. 10. 2017 (v návaznosti na dobropisování daňovým dokladem [číslo] s datem splatnosti dne 20. 10. 2017), ukončila [právnická osoba] smlouvu odstoupením (písemnost ze dne 7. 11. 2017). Součástí odstoupení byla výzva žalovanému k vrácení zařízení, resp. hrozba smluvní pokuty ve výši 4 000 Kč (důkaz: písemnost ze 7. 11. 2017). 6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 3. 2019 měl postoupit právní předchůdce žalobce předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobce; žalovanému mělo být postoupení pohledávky oznámeno ze strany právního předchůdce žalobce přípisem ze dne 2. 4. 2019 (důkaz: smlouva ze dne 27. 3. 2019, přípis z 2. 4. 2019). 7. Soud v projednávané věci postupoval zejména podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ ZEK“), a dle občanského zákoníku. Mezi stranami byla uzavřena smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací ve smyslu § 63 ZEK. Na základě této smlouvy byl provozovatel (toho času [právnická osoba]) povinen poskytovat žalovanému služby elektronických komunikací a uživatel (žalovaný) za tyto služby platit (§ 64 odst. 1 ZEK) a plnit další smluvní podmínky. 8. Žalovaný neplnil své povinnosti plynoucí ze smlouvy, zejména povinnost platit za konzumované služby. Soud však žalobu stejně neshledal za oprávněnou, resp. nároky za doložené, tudíž žalobu v plné rozsahu zamítl. U smluvních pokut se tak stalo na základě těchto důvodů. 9. Uzavřenou smlouvu je třeba dle její povahy považovat za smlouvu spotřebitelskou podle ustanovení § 1810 a násl. občanského zákoníku. Ujednání o smluvní pokutě, obsažené pouze v ceníku a nikoliv ve smlouvě samotné považuje soud za neplatné. Soud má za to, že formulace bodu f) v předtištěném formuláři smlouvy není možno považovat za přímé ujednání o smluvní pokutě, neboť výše smluvní pokuty je stanovena pouze s odkazem na ceník. Opětovně je tedy odkazováno na listinu, se kterou se žalovaný neměl možnost seznámit, nebylo stanoveno, kde se ceník nachází, co může a nemůže být jeho obsahem, jaká autorita je oprávněna ceník vydat, resp. měnit. 10. Soud dále uvádí, že ujednání ohledně smluvní pokuty obsažené v ceníku je ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 (o jehož použitelnosti i v rámci projednávané věci neměl soud pochyb) v rozporu s ochranou spotřebitele a jako takové je neplatné. 11. Dle uvedeného nálezu platí, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Opačný postup je tak v rozporu se zásadou poctivosti. V praxi se tato zásada projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvlášť jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, např. smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmí být nevýrazně menší, než okolní text, nesmí být umístěn v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíš uniknou, např. ujednání o smluvní pokutě. Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. 12. V projednávané věci je přitom zcela zřejmé, že se v daném případě jedná o smlouvu spotřebitelskou (srov. ustanovení § 419 a násl. občanského zákoníku), když právní předchůdce žalobce jednal při uzavírání smlouvy v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný nikoliv; a že ujednání o smluvní pokutě, o které žalobce svůj nárok opírá, není součástí smlouvy samotné, ale je toliko obsaženo v ceníku. 13. Dále smlouva obsahuje v rámci vícero prohlášení účastníka i prohlášení, že v případě nevrácení pronajatého zařízení včas a v pořádku, zavazuje se zaplatit smluvní pokutu dle ceníku. Ve smlouvě však není uvedena konkrétní výše smluvní pokuty, anebo přesný způsob jejího určení, pouze odkaz na ceník. Spotřebitel si tak nemůže učinit jednoznačnou představu o hrozící sankci. Navíc umístění textu ve spojení s tím, že je sepsán velmi drobným písmem, vzbuzuje dojem nepodstatného charakteru uvedeného textu. Nadto ze smlouvy není ani seznatelné, co se rozumí tím, že účastník nevrátí zařízení včas a v pořádku, v tomto směru je uveden odkaz na všeobecné podmínky. 14. Lze tedy uzavřít, že takové ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro zejvný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku a soud nárok z něj vyplývající nemohl přiznat. S ohledem na výše uvedené soud žalobu v rozsahu částky 4 000 Kč zamítl. 15. Co se týká položky 336 Kč, tu soud nemohl žalobci přiznat, neboť ohledně ní neunesl břemeno tvrzení, tím méně břemeno důkazní. Žalobce prostě (lakonicky) uvedl, že částku požaduje v souvislosti s daňovým dokladem [číslo] s datem splatnosti dne 5. 8. 2017, ze kterého je požadována Cena 140 Kč, s daňovým dokladem [číslo] s datem splatnosti dne 5. 9. 2017, ze kterého je požadována Cena 140 Kč a s daňovým dokladem [číslo] s datem splatnosti dne 5. 10. 2017, ze kterého je požadována v návaznosti na dobropisování daňovým dokladem [číslo] s datem splatnosti dne 20. 10. 2017 jen ponížená Cena, tj. částka 56 Kč. 16. Žalobce neuvedl žádná skutková tvrzení o tom, co má ta která položka představovat, na základě jakých skutečností by měl mít žalobce právo na jejich zaplacení, o pronájem čeho se má jednat, o jaký dluh se má jednat (dluh za co?). Vzhledem k tomu, že žalobce se k jednání soudu nedostavil, zabránil tím soudu v postupu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu – soud nemohl žalobce poučit o tom, že a jak je potřeba doplnit rozhodující skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání. Soud uzavírá, že žalobci se nepodařilo prokázat oprávněnost jeho nároku o zaplacení 336 Kč z nějakého právem aprobovaného titulu. Proto soud žalobu zamítl i v této části. 17. Nad to musí soud konstatovat, že neměl za prokázanou ani aktivní legitimaci žalobce ve sporu. Žalobce neprokázal, že nabyl právě tu pohledávku za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení. Soud tyto pochybnosti pojal především z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 4. 2019, kde není dostatečně konkrétně identifikována postupovaná pohledávka. Na základě tam uvedených obecných konstatování („ Vzhledem k tomu, že jste nevrátil/a pronajatá/zapůjčená přijímací zařízení ….“„ Tímto Vás tedy vyzýváme k úhradě smluvní pokuty …“„ Pohledávka vyčíslená ke dni 18. 3. 2019 v celkové výši 8 750,16 Kč (bez příslušenství), včetně výše uvedené smluvní pokuty …“)