47 C 135/2020 — Městský soud v Brně

<b>Stručné odůvodnění:</b> (§ 157 odst. 4 občanského soudního řádu) 1. Žalobou ze dne [datum] (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku 10 000 Kč na jistině a zákonných úroků z prodlení z této částky za dobu od [datum] do zaplacení. Svůj nárok žalobce opřel o smlouvu o zápůjčce ze dne [datum], na základě které původní věřitel ([příjmení] [příjmení] p.l.c., reg. č. C [číslo], [země]) poskytl žalované dne [datum] částku 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli částku 10 000 Kč včetně poplatku (není předmětem řízení) do [datum]. Žalobce uvedl, že předmětnou pohledávku za žalovanou nabyl na základě smlouvy ze dne [datum] o postoupení pohledávky, kterou uzavřel s původním věřitelem coby postupitelem. 2. Na základě provedených důkazů soud uzavřel, že žalobce neprokázal ani samotné uzavření smlouvy o zápůjčce, neprokázal poskytnutí peněžních prostředků na bankovní účet, který by patřil žalované, dále neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci a v neposlední řadě nebylo prokázáno, že věřitel vůbec zkoumal úvěruschopnost žalované (takže smlouva by byla absolutně neplatná). K jednotlivým dílčím důvodům soud uvádí toto: 3. Žalobce označil listinu„ [jméno] application info“ jako žádost žalované ze dne [datum] o poskytnutí půjčky. Tato listina ovšem není podepsána žalovanou (není vůbec podepsána). Není ani jinak prokázána totožnost osoby, která toto právní jednání měla učinit. Číslo bankovního účtu, které je v této listině vytvořené žalobcem uvedeno, nelze jednoznačně identifikovat jako číslo účtu žalované - nebyl totiž předložen doklad o tom, že by žalovaná autorizovala daný bankovní účet. Z toho důvodu ani poskytnutí finančních prostředků 10 000 Kč na daný účet (doloženo potvrzením o provedené platbě ze dne [datum]) nelze kvalifikovat jako uzavření smlouvy o zápůjčce mezi věřitelem a žalovanou. Právní poměr zápůjčky mezi označenými stranami nevznikl. 4. Pokud jde o eventuální kvalifikaci žalovaného nároku jako bezdůvodné obohacení na straně žalované, tak ani toto nepřicházelo v úvahu, a to právě s ohledem na fakt, že žalovaná neautorizovala daný bankovní účet jako svůj bankovní účet. 5. Co se týká aktivní věcné legitimace žalobce, tedy že se stal novým věřitelem žalovaného, tato z ničeho nevyplynula. Žalobce sice doložil uzavření určité smlouvy o postoupení pohledávek mezi ním a původním věřitelem – [právnická osoba] [příjmení], ale z příloh smluv nevyplývá, že byla postoupena na žalobce právě pohledávka za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení. Příloha smlouvy o postoupení pohledávek byla předložena ve formě excelového dokumentu, který však může vytvořit kdokoliv dle své aktuální potřeby. Nebylo prokázáno, že by se jednalo skutečně o autentickou přílohu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 6. Oznámení o postoupení pohledávky s datem 18. 1. 2019 zase není podepsáno a není z něj ani bezpečně zřejmé, že se týká žalovaného závazku. Pohledávka, k jejímuž postoupení mělo dojít, není řádně identifikována. V oznámení o postoupení pohledávky se sice operuje s identifikací smlouvy [číslo] takto ale není označen žádný dokument, který žalobce soudu předložil. Listina, z které by bylo lze usuzovat na smlouvu, je nazvaná„ Prohlášení číslo: [číslo]“. Totéž číslo je užito jako variabilní symbol. Není zde tedy shoda ani přibližně (například že se jedná o překlep, což se v delším číselném údaji může stát). 7. Při právním posouzení soud použil zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.), neboť rozhodné skutečnosti nastaly po [datum], tedy za účinnosti tohoto zákona. Právní poměr mezi stranami se řídí také zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 9. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalované, tudíž smlouva by byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce nepředložil jediný doklad o příjmové či výdajové stránce žalované v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobce nepředložil žádné podklady, z kterých by se vůbec mohl podávat obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalované v době sjednávání úvěru. To je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. 10. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z. 11. Vzhledem k tomu, že žalobce se k jednání soudu bez omluvy nedostavil, zabránil tím soudu v postupu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu – soud nemohl žalobce poučit o tom, že a jak je potřeba doplnit rozhodující skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání. Soud uzavírá, že žalobci se nepodařilo prokázat oprávněnost jeho nároku z nějakého právem aprobovaného titulu. 12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 13. V řešené věci je to žalovaná, kdo byl zcela úspěšný, a proto by jí náležela náhrada nákladů řízení. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.