20 C 204/2022-22 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 10 588 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytování služeb v rámci programu [název], na základě které bylo žalovanému poskytnuto k užívání zařízení dle jeho požadavků a žalovaný se zavázal platit členské poplatky formou měsíčních plateb splatných k datu uvedenému v jednotlivých vyúčtováních. Žalovaný však řádně vyúčtované členské poplatky nehradil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdce žalobce [webová adresa] a.s., [IČO]) uzavřel s žalovaným dne 18. 2. 2017 smlouvu o poskytování služeb v rámci programu [anonymizováno] (dále jen„ smlouva“). Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobce umožnil žalovanému po dobu trvání členství v programu užívat zařízení – i [právnická osoba] [anonymizováno] [příjmení] a žalovaný se zavázal hradit měsíční poplatky za členství v programu. První poplatek byl splatný před převzetím zařízení, každá další měsíční úhrada pak byla splatná dle data uvedeného v jednotlivých vyúčtováních. Dle předávacího protokolu žalovaný svým podpisem stvrdil, že dne 18. 2. 2017 převzal i [právnická osoba] [anonymizováno] [příjmení]. Dle čl. 7 podmínek byl žalovaný povinen vrátit převzaté zařízení nejpozději v den skončení smlouvy. V případě nevrácení byl právní předchůdce žalobce oprávněn požadovat úhradu hodnoty poskytnutého zařízení. Právní předchůdce žalobce fakturou [číslo] ze dne 27. 6. 2018, která byla splatná dne 7. 7. 2018, vyúčtoval žalovanému zbývající hodnotu nevráceného zařízení ve výši 11 088 Kč. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 7. 2020, s účinností k témuž dni, postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku na žalobce. O změně v osobě věřitele byl žalovaný informován v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 8. 2020, které bylo žalovanému odesláno společně s předžalobní upomínkou právního zástupce žalobce dle předloženého poštovního podacího archu téhož dne. Žalovaný však dlužnou částku neuhradil. Žalobce tak požaduje po žalovaném zaplacení částky ve výši 11 088 Kč s příslušenstvím a náklady vymáhání ve výši 300 Kč. Na fakturu žalovaný zaplatil 800 Kč dne 22. 3. 2021. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl závazkový vztah uzavřením nepojmenované smlouvy dle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). V tomto závazkovém vztahu byl žalobce povinen umožnit žalovanému užívání vybraného zařízení a žalovaný se zavázal dodržovat podmínky členství a platit každý měsíc vyúčtovaný členský poplatek. Jelikož však žalovaný vyúčtované poplatky řádně neplatil a ani nevrátil poskytnuté zařízení, vyúčtoval právní předchůdce žalobce zbývající hodnotu poskytnutého zařízení a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. S ohledem na skutečnost, že v mezidobí došlo dle § 1879 a násl. občanského zákoníku k postoupení pohledávky na žalobce, je tento oprávněn pohledávku vymáhat. Žalovaný se s plněním peněžitého závazku dostal do prodlení, a proto žalobci vzniklo v souladu s § 1970 občanského zákoníku právo na úrok z prodlení, jehož výše vychází z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný v řízení neuvedl, že by dlužnou částku žalobci uhradil a ani jinak nárok žalobce nerozporoval, soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 31.602 Kč s úrokem z prodlení v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o.s.ř., ve spojení s § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále je„ AT“) Sazba za úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení činí částku 300 Kč (§14b odst. 1 bod 3 AT). Soud přiznal náhradu nákladů za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé § 11 odst. 1 písm. a), d) AT). Dále byla žalobci přiznána paušální částka jako náhrada výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů právní služby do podání návrhu (§14b odst. 5 písm. a) AT). Právní zástupce žalobce je plátcem DPH, proto byla částka 1 200 Kč navýšena o 21 % DPH, tj. o částku ve výši 252 Kč. Žalobci byla také přiznána náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč. Povinnosti stanovené tímto rozsudkem soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.