2116 C 36/2020-103 — Městský soud v Brně

1. Žalobce požadoval zaplacení částky 46.938 Kč s příslušenstvím, z důvodu, že s žalovaným uzavřel dne 8.11.2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému částku 50.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 154.800 Kč, a to formou 60 měsíčních splátek po 2.580 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 76,75 % ročně. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil částku 46.440 Kč a po zesplatnění částku 8.540 Kč, tj. celkem 54.980 Kč. 2. Před zahájením jednání bral žalobce žalobu v části 6.750 Kč a 5.160 Kč zpět, jelikož žalovaný částečně na svůj dluh hradil. Soud řízení v této části řízení zastavil. Výrok I. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Smlouva uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ SÚ“) 5. Soud je povinen zkoumat, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, v opačném případě by bylo zasaženo do základního práva spotřebitele na soudní ochranu (nález ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). <i>6. Dle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Dle § 86 odst. 2 SÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>8. Dle 87 odst. 1 SÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Dle § 75 spotřebitelského zákona je poskytovatel povinen provozovat svoji činnost s odbornou péčí, tj. jedná se o péči, kterou má zachovat každý poskytovatel podle vytvořené obecné představy, jak by si měl správný profesionál počínat (srov. NS 28 Cdo 2534/2012).</i> 10. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. <i>11. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“</i> 12. Nález ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil…“ 13. Soud po provedeném dokazování zjistil, že žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z: potvrzení zaměstnavatele, dle kterého měl žalovaný průměrný čistý příjem cca 17.500 Kč, z výplatních pásek za srpen a září 2017 dle kterých byla žalovanému vyplacena částka po necelých 17.000 Kč. Dále vycházel z ověření registru SOLUS – bez záznamu, ověření v registru NRKI s výsledkem CBS skóre 244, které je považováno za vyšší riziko, poskytovat se má úvěr jen v nižší částce, případně žádost zamítnout. Žalobce také vycházel z databáze neplatných dokladů, insolvenčního rejstříku, hodnocení klienta, dle kterého byl žalovaný svobodný s výučním listem, bydlel u rodičů s platbou za bydlení ve výši 2.600 Kč, jeho měsíční výdaje jsou 3.410 Kč, za ostatní (doprava, kurzy, záliby) platí 300 Kč, dále splácí žalobci jiný úvěr s měsíční splátkou 3.599 Kč. Celkové výdaje včetně 1.000 Kč rezervy jsou 10.909 Kč. Příjem pak je cca 17.000 Kč. Z hodnocení klienta vyplývá, že žalovaný disponuje částkou 6.091 Kč. Z potvrzení k inkasu bylo zjištěno pouze to, že žalovaný je vlastníkem účtu a totožnost žalovaného žalobce ověřil z občanského průkazu. 14. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč s měsíční splátkou 2.580 Kč s tím, že prostřednictvím 60 splátek měla být uhrazena celková částka 154.800 Kč. Peněžní prostředky žalobce žalovanému poskytl, ačkoliv z jeho vlastního posouzení vyšel žalovaný jako rizikový (viz skóre NRKI). Už tento výsledek měl žalobce vést k větší obezřetnosti a k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného a jeho výdajovou stránku a nespokojit se pouze se sdělením žalovaného o jeho životních nákladech a nákladech na bydlení. Příjem žalovaného je cca 17.000 Kč, výdaje pak 10.909 Kč s rezervou 1.000 Kč. Převis příjmů nad výdaji by tak u žalovaného při předpokládané splátce 2.580 Kč byl pouze 3.511 Kč + 1.000 Kč rezerva. Již jen předpoklad, že by žalovaný žalobci za dva úvěry splácel částku v celkové výši 6.179 Kč při příjmu 17.000 Kč, měl žalobce vést k mnohem větší obezřetnosti. Navíc by žalobce úvěruschopnost měl posuzovat nikoliv k částce, která je předmětem úvěrové smlouvy, ale k částce, kterou má žalovaný zaplatit. Výdaje žalovaného ve výši životního minima částky 3.410 č a částky 2.600 Kč na bydlení jsou velmi nízké, i když žalovaný uvádí, že bydlí u rodičů. Náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Žalobce skutečné výdaje žalovaného žádným způsobem neověřil, např. výpisem z účtu žalovaného, ze kterého by získal ucelenější přehled o životních nákladech žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného se žalobce vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygienu), nelze považovat za reálné, že mladý muž, žijící v [obec], vydá za dopravu a záliby pouze 300 Kč měsíčně. Žalobce nemohl reálně očekávat, že žalovaný bude schopen po dobu 58 let fungovat pouze s částkou 3.511 Kč + 1.000 Kč rezerva. Naopak lze mít za to, že žalobce jako profesionál na trhu s úvěry žalovanému úvěr poskytl s vědomím, že jej nebude schopen dlouhodobě splácet. 15. Za těchto okolností nelze v žádném případě říci, že by žalobce jednal s odbornou péčí a rozvážně. Žalobce jako podnikatel se nemůže spoléhat pouze na informace, které mu žadatel o úvěr poskytne, obzvláště za situace, kdy sám vyhodnotí žalovaného jako rizikového s nízkým příjmem. 16. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). 17. N