249 C 8/2022-91 — Městský soud v Brně

Žalobkyně se původně domáhala, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 23.452 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedla. Po částečném zpětvzetí žaloby (kdy v rozsahu částečného zpětvzetí bylo řízení částečně zastavena usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2022, č. j. 249 C 8/2022-84) se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4.683 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částky a za dobu, jež rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 9. 8. 2021 uzavřela smlouvu o úvěru se žalovanou, téhož dne jí poskytla převodem na bankovní účet částku 73.000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit spolu se smluvním úrokem a dalšími plněními v 48 měsíčních splátkách po 3.778 Kč. Žalovaná žalobkyni zaplatila částku 3.778 Kč dne 25. 10. 2021, jinak nesplácela řádně a včas, jak se zavázala, a žalobkyně proto celý úvěr„ zesplatnila“. Dne 28. 3. 2022 žalovaná žalobkyni zaplatila částku 69.222 Kč. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Namítala zejména neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 9. 8. 2021 (kdy tuto neplatnost u žalobkyně uplatnila ještě před podáním žaloby, žalobkyni tedy bylo toto známo před podáním žaloby), dále namítala, že žalobkyni vrátila celou čerpanou částku, proto nelze žalobkyni požadované plnění přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 9. 8. 2021 žalobkyně odeslala na bankovní účet žalované částku 73.000 Kč. Soud nevzal za prokázané, že by žalobkyně jakkoli, natož dostatečně, před poskytnutím úvěru reálně zjišťovala a ověřovala schopnost žalované úvěr splácet podle obsahu smlouvy. Jsou-li v „ hodnocení klienta“ uvedeny částky životního minima či nákladů na bydlení, jedná se zjevně o statistické apod. údaje bez vazby k reálným výdajům žalované. Žalobkyně nezjišťovala a neověřovala, jaké má žalovaná reálné výdaje. Za této situace soud smlouvu ze dne 9. 8. 2021 (byla-li uzavřena) hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala (neověřovala) majetkové poměry žalované, její výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazení zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z ní právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, jehož se domáhal. Žalovanou částku ani její část nelze přiznat ani z jiného právního důvodu (např. z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 an. o. z.), neboť celou čerpanou částku žalovaná žalobkyni vrátila, a to navíc před podáním žaloby, takže žaloba byla od počátku podána zjevně bezdůvodně a jako takovou ji soud výrokem I. zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů, které jí v řízení vznikly, sestávající z odměny zástupce žalované ve výši 5.120 Kč podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za dva úkony právní služby po 2.060 Kč (příprava a převzetí věci, vyjádření k žalobě – úkony učiněné v době, kdy předmětem řízení byla částka 23.452 Kč s příslušenstvím) a jeden úkon právní služby po 1.000 Kč (účast u jednání soudu dne 11. 10. 202, kdy předmětem řízení byla již částka 4.683 Kč), dále za tři náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nenáleží, neboť zástupce žalobce, advokát Mgr. [jméno] [příjmení], v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že je plátcem této daně (shodně srov. též například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1227/2012). Žalobkyně je povinna na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 6.020 Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), výrok II. O vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok III.) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 6a odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť řízení bylo částečně zastaveno (usnesením ze dne 9. 8. 2022, č. j. 249 C 8/2002-84) předtím, než soud začal ve věci jednat.