41 C 123/2021-92 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 221 230,49 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. rozsudku. V odůvodnění žaloby žalobce uvedl, že se žalovaný zavázal zaplatit žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci [právnická osoba], podle úvěrové smlouvy, jím čerpanou částku 300 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách. Protože své povinnosti řádně neplnil, stal se úvěr úkonem věřitele počínaje od 1. 12. 2019 splatným. K uvedenému datu činila celková částka dluhu 224 909,62 Kč a skládala se z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 214 507,69 Kč, z úroku z úvěru ve výši 5 326,80 Kč, z úroku z prodlení ve výši 3 679,13 Kč a z poplatku ve výši 1 396 Kč. V doplnění žaloby ze dne 10. 3. 2022 žalobce uvedl, jakým způsobem k výsledné částce uplatněného nároku dospěl, jakou částku v průběhu smluvního vztahu uhradil, jakou výši tvoří smluvní pokuta, náklady spojené s prodlením (ve výši 900 Kč) a neuhrazené poplatky v celkové výši 1 396 Kč. Žalobce dále popsal, jak byla postupně tvořená jistina neuhrazené částky s ohledem na platby, které žalovaný v minulosti učinil, a které byly započtené jak na ponížení jistiny, tak na vzniklé úroky v celkové výši 214 834 Kč. Úroky přirůstaly k jistině v souladu s obsahem smluvních ujednání, když ani podmínky zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. nebyly v uvedeném ohledu jakkoliv porušené, neboť žalovaný prokázal, že má dostatečný příjem. Ten fakticky dosahoval částky 28 000 Kč měsíčně. S přihlédnutím k výdajům, které měsíčně žalovaného zatěžovaly, tak nebyl dán žádný důvod mu za sjednaných podmínek další úvěr neposkytnout. Nad to je zjevné, že mnoho měsíců žalovaný řádné a včasné platby na čerpaný úvěr prováděl. Věřiteli doložil výpisy z účtů, které jeho příjem prokazovaly. Nárok tak žalobci po právu náleží. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, a byť byl ze strany soudu řádně k jednání obeslán, tak se k němu se nedostavil. Soud tak rozhodl na základě obsahu spisu a ve věci provedeného dokazování. 3. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi [právnická osoba], jako věřitelem na straně jedné a žalovaným, jako dlužníkem na straně druhé dne 10. 5. 2016, je zjevné, že žalovanému byla poskytnutá částka 300 000 Kč s tím, že uvedenou částku měl žalovaný splácet v měsíčních splátkách po 5 835 Kč, když úroková sazby byla sjednána na 14,90 % ročně. Úvěr byl žalovanému zaslán na účet č.: [bankovní účet], jak to vyplývá i z potvrzení o připsání uvedené částky na účet žalovaného. Pro případ porušení smluvních povinností si podle čl. 8 2. strany sjednaly možnost prohlásit celý úvěr za splatný, a to v případě porušení podmínek podle čl. 8 1., tedy mimo jiné v případě, že se klient dostane do prodlení s úhradou jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, anebo se dostane do prodlení s více, než dvěma splátkami. 4. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti ze dne 2. 10. 2019 vyplývá, že žalovaný byl na sjednanou adresu podle obsahu smlouvy věřitelem vyzván k úhradě dlužné částky. Stejně tak mu byla dne 30. 8. 2019 zaslána výzva k úhradě dlužné částky. Dále mu bylo oznámeno i postoupení pohledávky na současného žalobce. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně jejich přílohy je patrné, že i pohledávka za žalovaným byla postoupená do majetku současného věřitele. To vyplývá i ze seznamu postoupených pohledávek a z dohody o úplatě ceny za postoupené pohledávky. 6. Ze standardních informací týkajících se spotřebitelského úvěru bylo soudem zjištěno, že žalobce resp. jeho právní předchůdce vysvětlil žalovanému podstatu čerpání úvěru (částky 300 000 Kč) i nezbytnost uhradit uvedený úvěr v 84 splátkách po 5 807 Kč do 20. dne v měsíci. Dále pak podmínky, za kterých je mu úvěr poskytován. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu podepsaného žalovaným je zjevné, že dne 10. 5. 2016 žalovaný uvedl, že je zaměstnán, když výše jeho příjmu činí 19 260 Kč a zároveň má zajištěný i další příjem ve výši 9 000 Kč měsíčně, a že jeho výše úvěrového zatížení činí 5 835 Kč měsíčně. Uvedené dílem vyplývá i z potvrzení zaměstnavatele žalovaného na čl. 55 spisu. 7. Z výpisu z účtu založeného na čl. 59 a následující spisu bylo soudem zjištěno, že příjmy na účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba] činily 6 000 Kč a 22 000 Kč v lednu 2015. Zároveň částku 13 200 Kč a 7 000 Kč v březnu 2015 a 5 000 Kč v květnu 2015 a 9 000 Kč a 23 000 Kč v červnu 2015. Z posouzení úvěruschopnosti klienta ze strany [právnická osoba] se podává, že celkový příjem žalovaného činí 28 290 Kč s tím, že výše nákladů souvisejících s bydlením a jeho obživou činí 8 446 Kč. Splátky bance činí 11 670 Kč měsíčně (5 835 Kč původní úvěr a 5 835 Kč nový úvěr). 8. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Co se této věci týká, tak provedeným dokazováním bylo prokázané, že žalobce po žalovaném nárokoval pohledávku z titulu uzavřené úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 2395 a následující občanského zákoníku. Tu soud shledal za platnou, účinnou a strany zavazující, když její smluvní ujednání byla dostatečně jasná a srozumitelná. Splňující také kritéria zákona č. 145/2010 Sb. neboť žalovaný byl seznámen jak s podmínkami čerpání úvěru, o který žádal, tak byla provedená řádná kontrola úvěruschopnosti žalovaného ze strany banky. Žalovaný byl dostatečně o všech aspektech čerpaného úvěru poučený a finanční prostředky mu byly také právním předchůdcem žalobce zaslány. Zároveň je zjevné, že žalovaný byl pro porušování smluvních povinností vyzván k úhradě dlužné částky, a že pro opětovné porušování sjednaných povinností došlo (s ohledem na obsah smluvních ujednání) k platnému zesplatnění zbylého úvěru. S ohledem na obsah postupní smlouvy mohlo být soudem dovozené, že pohledávka za žalovaným byla také platně postoupená do majetku současného žalobce (§ 1879 a násl. občanského zákoníku), který je aktivně věcně legitimovaným subjektem k uplatnění nároku u soudu. 10. Co se týká posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tak v uvedeném ohledu se soud zabýval tím, zda nedošlo jen k formálnímu prověření majetkových poměrů žalovaného, čemuž by mohlo nasvědčovat to, že jak předložení listin, poučení žalovaného, tak i poskytnutí finančních prostředků, resp. uzavření úvěrové smlouvy, bylo učiněno v jeden den (dne 10. 5. 2019). Ovšem s ohledem na skutečnost, že žalovaný měl úvěrovou historii u [právnická osoba] a spořitelna měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného, na základě kterých je zjevné, že žalovaný skutečně finanční prostředky od zaměstnavatele pobíral, jak deklaroval ve svém prohlášení, bylo možné dovodit, že si banka nepočínala zjevně nepřiměřeně a ledabyle. Spořitelna se dostatečně zabývala vyhodnocením rizik poskytnutí úvěru, finanční zátěží žalovaného, jakož i možnými úvěrovými riziky jí samotné se týkající. 11. Soud dále konstatuje, že byť výše výdělku žalovaného nebyla enormně vysoká, tak s ohledem na kalkulované životní náklady, výdaje související s bydlením a čerpané finanční prostředky prostřednictvím úvěru, nedospěl k tomu, že by ze strany spořitelny došlo k poškození spotřebitele a k porušování povinnosti úvěrujícího, neboť i z úvěrové historie vyplývá, že žalovaný mnoho a mnoho měsíců na čerpané finanční prostředky pravidelně splácel a až po delší době smluvního vztahu s úhradami skončil. Soud tak nedovodil, že by smlouva měla být neplatnou, a že by žalobci měl náležet jen nárok z bezdůvodného obohacení (§ 5, § 9, § 22 zákona č. 145/2010 Sb.), případně že by mohl být jakkoliv krácen. Proto žalobci nárok jako celek přisoudil. 12. Je také vhodné uvést, že žalovaný v této věci byl procesně pasivní, když na svoji procesní obranu neuvedl ničeho, byť byl ze strany soudu řádně obesílán na adresu uvedenou v evidenci obyvatel. Jelikož žalovaný v průběhu řízení na svoji procesní obranu nic neuvedl a důkazní prostředky žalobce byly přesvědčivé a nedostaly se do vzájemného rozporu, neměl soud důvod o jeho nároku pochybovat. Dále platí, že žalobci náleží i příslušenství pohledávky (úrok a úrok z prodlení), neboť i ty měly oporu ve skutkových tvrzeních žalobce, v jejich smluvních ujednáních, ale i v ustanoveních občanském zákoníku. Protože se žalovaný do prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku dostal a i úrok byl stanovený v přiměřené výši a práva spotřebitele nad míru přiměřenou věřitel nepoškodil, náleží žalobci i veškeré příslušenství pohledávky. Tomu odpovídá výrok I. tohoto rozsudku. 13. Co se týká náhrady nákladů řízení, tak i ty žalobci po právu náleží, neboť byl ve věci procesně úspěšný (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci náleží náhrada za uhrazený soudní poplatek ve výši 8 850 Kč a dále náhrada za doplatek soudního poplatku, který soud žalobci uložil výrokem II. rozhodnutí ve výši 2 212 Kč, neboť elektronický platební rozkaz ve věci (pro skute