49 C 122/2022-54 — Městský soud v Brně

Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 34.935 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl (část úroku z prodlení přitom kapitalizoval). Žalobu – doplněnou k výzvě soudu – zdůvodnil zejména tím, že podle smlouvy o úvěru ze dne 29. 3. 2019 společnosti [právnická osoba] poskytla žalované částku ve výši 15.000 Kč v hotovosti, žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatky v celkové výši 13.125 Kč, a to v šedesáti týdenních splátkách po 469 Kč (poslední splátka byla v částce 454 Kč). V rozporu s tímto ujednáním žalovaná zaplatila pouze 5.190 Kč, jinak ničeho. Pohledávka za žalovanou byla žalobci postoupena smlouvou ze dne 28. 1. 2022, žalovaná o tom byla informována přípisem ze dne 1. 2. 2022. Žalobce vyzval žalovanou před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. 1. Žalovaná se ve věci – ač k tomu soudem vyzvána – nevyjádřila. K jednání soudu nařízenému na 5. 1. 2023, ač předvolána řádně a včas, se pak bez omluvy nedostavila, aniž soudu sdělila jakýkoli důvod, který by jí v účasti bránil. Za této situace soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované. 2. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění: 3. Ze zákaznické karty (žádosti o spotřebitelský úvěr) ze dne 29. 3. 2019 soud zjistil, že je v ní uvedeno, že žalovaná měla uvedený druh bydlení„ nájemník“, dosažené vzdělání základní, rodinný stav„ svobodná“, počet vyživovaných osob 1, majitel auta„ ne“, zaměstnání„ v domácnosti (MD)“, čistý příjem žalované byl uveden v částce 7.600 Kč, dále„ ostatní příjmy žadatele“ 10.485 Kč a„ další čisté příjmy domácnosti“ v částce 22.500 Kč, celkem 40.585 Kč (současně je v téže části formuláře uveden„ počet zdrojů příjmu žadatele“ 1, což je v rozporu přinejmenším s údajem o„ čistém příjmu“ a„ ostatních příjmech žadatele“). Běžné měsíční výdaje jsou uvedeny tyto: externí splátky zápůjček„ dle žadatele“ 1.000 Kč, interní splátky PF 2.015 Kč a„ odhadované měsíční výdaje žadatele“ v částce 3.900 Kč. Ve formuláři je dále uvedeno, že žalovaná má„ zápůjčku u jiné společnosti“ (což odpovídá informaci o externích splátkách, srov. shora). Ve formuláři je dále uvedeno, že žalovaná předložila výpisy ze svého účtu za období leden a únor 2019 (tyto výpisy nicméně žalobce soudu nepředložil, což ovšem nemá vliv na posouzení a rozhodnutí ve věci; z tohoto důvodu ostatně také soud žalobce k jejich předložení nevyzýval). 4. Za podstatné soud považuje, že poskytovatel půjčky ([právnická osoba]) nezjišťoval a neověřoval reálné výdaje žalované, když přinejmenším nezjišťoval náklady na bydlení (srov. vyjádření žalobce při jednání dne 5. 1. 2023, že v tomto směru poskytovatel půjčky vycházel ze statistických dat). Již tato skutečnost vede k závěru o tom, že poskytovatel půjčky nemohl relevantně posoudit schopnost žalované splácet úvěr (srov. též níže). Pro nadbytečnost tak soud již nevyzýval znovu při jednání žalobce k doplnění tvrzení ohledně zjišťování a ověřování jiných výdajů žalované (vyživovací povinnost, reálné výdaje, které musely být patrné z výpisu z účtu, který žalovaná měla podle obsahu zákaznické karty poskytovateli půjčky předložit, aj.). 5. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 29. 3. 2019 soud zjistil, že ji uvedeného dne podepsala žalovaná a zástupce [právnická osoba], [jméno] [příjmení], a že podle této smlouvy žalovaná převzala uvedeného dne částku ve výši 15.000 Kč v hotovosti. 6. Z listiny„ standardní informace o spotřebitelském úvěru“ ze dne 29. 3. 2019 soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 soud vzal za prokázané, že pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobci. 8. Z předžalobní výzvy a připojeného potvrzení o podání soud vzal za prokázané, že před podáním žaloby žalobce vyzval žalovanou k zaplacení žalované částky. 9. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 29. 3. 2019 [právnická osoba], a žalovaný podepsali smlouvu o zápůjčce o shora uvedeném obsahu a žalovaný od [právnická osoba], převzal v hotovosti částku 15.000 Kč. Soud nemá za prokázané, že by [právnická osoba], jakkoli (reálně) před uzavřením smlouvy ověřoval schopnost žalovaného úvěr splatit, a ověřoval-li ji, učinil zcela neadekvátní závěry. Již údaje uvedené v „ kartě zákazníka“ měly budit pochybnosti ohledně své správnosti a pravdivosti (soud považuje za nereálné a na hranici uvěřitelnosti údaj o tom, že měsíční výdaje žalované – odhlížeje od splátek půjček – byly 3.900 Kč, když z této částky měly být hrazeny výdaje žalované a jedné další osoby, k níž měla podle informací, které jsou v kartě uvedeny, vyživovací povinnosti; částka 3.900 Kč by podle zkušenosti soudu stěží postačila na pokrytí nákladů na bydlení pro žalovanou a jednu další osobu, o nákladech na stravu, alespoň základní ošacení apod., nemluvě; vyjma toho se jeví stěží uvěřitelné, že osoba, která má vlastní příjem 7.600 + 10.485 Kč = 18.085 Kč, přičemž v domácnosti měl být celkový čistý příjem 40.585 Kč, a měsíční výdaje 3.900 Kč, má potřebu si opakovaně brát půjčky – zde soud poukazuje na jednu přiznanou externí půjčku a jednu půjčku u [právnická osoba] Kdyby žalovaná skutečně měla příjmy a výdaje, jak jsou uvedeny na zákaznické kartě, částka 15.000 Kč, která jí dne 29. 3. 2019 byla od [právnická osoba], poskytnuta, by jí zbývala po odečtení nákladů od příjmů každý měsíc a žalovaná by sotva měla potřebu si ji zapůjčovat, navíc za podmínek, které jistě nelze hodnotit jako pro ni výhodné). Vyjma právě uvedeného je evidentní, že poskytovatel půjčky nijak reálně nezjišťoval a neověřoval přinejmenším výdaje žalované, když vycházel ze statistických dat (srov. údaj o nákladech na bydlení a tvrzení žalobce při jednání dne 5. 1. 2023). Žalovaný čerpal částku 15.000 Kč v hotovosti, vrátil pak částku 5.190 Kč (tvrzení žalobce, žalovaná netvrdila a neprokazovala zaplacení jiné částky). Smlouvou ze dne 28. 1. 2022 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobci, žalovaná o tom byla informována. 10. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto: Smlouvu o zápůjčce ze dne 29. 3. 2019 soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když reálně nezjišťoval, případně adekvátně neposoudil majetkové poměry žalovaného, a to přinejmenším jeho výdaje. Tím porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Právní předchůdce žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). 11. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu o zápůjčce ze dne 29. 3. 2019 hodnotí jako absolutně neplatnou, tedy z ní právo nelze přiznat. Právnímu předchůdci žalobce ani žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy. 12. Protože však žalovaný čerpal částku 15.000 Kč, je povinen ji vrátit v době přiměřené jeho možnostem (srov. ustanovení § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). 13. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 5.190 Kč, zbývá vydat 9.810 Kč. Splatnost této částky pak soud – v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) – uložil žalované plnění v obecné pariční lhůtě tří dnů (srov. ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.), když žalovaná neuvedla nic,