62 C 237/2021-73 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 11. 2021 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný je podle § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyloučen z dědického práva po [jméno] [celé jméno žalovaného], narozeném 15. 1. 1962 (dále jen„ zůstavitel“), a určení, že žalobkyně je jediným dědicem po zůstaviteli. Uvedla, že žalobu podává ve smyslu ustanovení § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních (dále jen „z. ř. s.“), neboť mezi ní a žalovaným existuje spor o dědické právo po zůstaviteli, jehož vyřešení záleží na zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky sporné. 2. Zůstavitel zanechal holografní závěť, respektive nedatovaný dopis na rozloučenou, ve kterém odkázal veškerý svůj majetek žalovanému. Žalobkyně je sestrou zůstavitele, tedy dědicem podle zákonné dědické posloupnosti. Žalovaný byl v pozůstalostním řízení dříve shledán dědicky nezpůsobilým a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 58 D 590/2017-154, byla ukončena jeho účast v pozůstalostním řízení. Dědickou nezpůsobilost žalovaného shledal pozůstalostní soud v tom, že se žalovaný dopustil úmyslného trestního činu proti zůstaviteli. Žalovaný byl totiž rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 3. 2018, č.j. 14 T 251/2017-216, shledán vinným z trestného činu účasti na sebevraždě, kterého se dopustil tím, že zůstaviteli na jeho žádost poskytl pomoc při jeho plánované sebevraždě. Usnesení pozůstalostního soudu, jímž byla ukončena účast žalovaného v pozůstalostním řízení a rozhodnuto o tom, že nadále bude jednáno pouze se žalobkyní, pozůstalým synovcem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a pozůstalým synovcem [jméno] [příjmení], bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2019, č. j. 18 Co 119/2019-2018. Obě rozhodnutí byla následně zrušena v dovolacím řízením usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021 č. j. 24 Cdo 106/2021-266. 3. Nejvyšší soud své zrušovací usnesení založil na závěru, že čin žalovaného, byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele, není činem spáchaným proti zůstaviteli ve smyslu § 1481 o. z., a proto nezakládá dědickou nezpůsobilost žalovaného. Podle žalobkyně je citované usnesení Nejvyššího soudu nesprávné a byla jím porušena základní práva žalobkyně. Následně podaná ústavní stížnost žalobkyně však byla Ústavním soudem odmítnuta s tím, že napadané rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím konečným. Soud v pozůstalostním řízení je však vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že žalovaný může po zůstaviteli dědit a za této situace může pozůstalostní soud ukončit účast žalobkyně v řízení a dále s ní nejednat, a tím jí znemožnit obranu proti dalším rozhodnutím v pozůstalostním řízení vydaným. Nejvyšší soud přitom odůvodnění svého zrušovacího usnesení založil na tom, že v dané věci jsou dány zcela výjimečné okolnosti spočívající v samotné podstatě činu účasti dědice na sebevraždě zůstavitele spáchané ze zdravotních důvodů. Podle žalobkyně je tedy otázka dědického práva závislá na existenci skutečností odpovídajících zcela výjimečným okolnostem spočívajících v tom, že zůstavitel spáchal sebevraždu ze zdravotních důvodů. Ovšem takové skutečnosti tedy to, že zůstavitel spáchal sebevraždu ze zdravotních důvodů, v řízení nebyly zjištěny ani zjišťovány. Nastala tak situace, kdy pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti mezi dědici sporné. Soudní komisařka však přes výzvu žalobkyně nevydala usnesení podle ustanovení § 170 z. ř. s . Žalobkyni tedy nezbývalo, než podat předmětnou žalobu, aby zabránila svému vyloučení z pozůstalostního řízení. Podle žalobkyně jsou proto i bez existence odkazovacího usnesení soudního komisaře dány předpoklady vymezené v ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s . pro projednání této žaloby, případně je v dané věci dán naléhavý právní zájem na určení, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli, neboť tato otázka mezi stranami sporná nebyla v pozůstalostním řízení pravomocně vyřešena a na jejím vyřešení závisí posouzení účasti stran v pozůstalostním řízení. V dané věci je zásadní existence skutečností mezi účastníky sporných, a to zda zůstavitel spáchal sebevraždu ze zdravotních důvodů či nikoliv, což je podle žalobkyně podstatné pro posouzení dědické způsobilosti žalovaného a vyplývá z obsahu odůvodnění zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu. 4. Podle žalovaného je žaloba neprojednatelná, neboť nebyla splněna podmínka pro její podání spočívající ve vydání odkazovacího usnesení ze strany soudního komisaře. Existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. je vyloučena právě zákonnou úpravou obsaženou v ustanovení § 170 z. ř. s . Řízení by proto mělo být zastaveno pro nedostatek jeho podmínky spočívající ve vydání odkazovacího usnesení soudního komisaře, případně by žaloba měla být zamítnuta. Žalovaný současně upozorňuje na skutečnost, že po zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu se pozůstalostní řízení v podstatě„ vrací na začátek“. Žalobkyně tak bude mít možnost uplatňovat svá procesní práva v rámci pozůstalostního řízení. 5. Soud provedl dokazování listinami. 6. Z úmrtního listu zjistil, že zůstavitel zemřel dne 28. 3. 2017 ve [obec], [anonymizována dvě slova]. 7. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 3. 2018, č. j. 14 T 251/2017-216, byl žalovaný shledán vinným trestným činem účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 27. 3. 2017 pomohl k sebevraždě zůstaviteli. Rozsudek nabyl právní moci dne 6. 6. 2018. 8. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 58 D 590/2017-154, rozhodla soudní komisařka, že v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli bude nadále jednáno pouze se žalobkyní a pozůstalým synovcem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a pozůstalým synovcem [jméno] [příjmení] jako právní nástupci zemřelé matky zůstavitele [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Současně ukončila účast žalovaného v pozůstalostním řízení. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2019, č. j. 18 Co 119/2019-218, a nabylo právní moci dne 20. 12. 2019. 9. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 6. 2021, č. j. 24 Cdo 106/2021-266, které nabylo právní moci dne 14. 7. 2021, obě usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně (soudní komisařce) k dalšímu řízení. Své zrušovací rozhodnutí Nejvyšší soud založil na závěru, že byť byly soudy v řízení o pozůstalosti vázány pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení, že žalovaný spáchal úmyslný trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele, měly si otázku, zda spáchal tento úmyslný trestný čin proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., posoudit samy. Na základě celkového hodnocení důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění je pak třeba dovodit, že žalovaný se trestného činu proti zůstaviteli nedopustil. Podle Nejvyššího soudu„ má-li se jednat o čin proti zůstaviteli je (logicky) nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůli (přáním) zůstavitele nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost, neboť v takovém případě nelze dovodit, že jednání směřuje proti zůstaviteli. Z uvedeného vyplývá, že čin [celé jméno žalovaného], byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele podle ustanovení § 144 odst. 1tr. zák., není činem spáchaným proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., a proto ani nezpůsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele. Navíc za daných okolností není třeba [celé jméno žalovaného]„ trestat dvakrát“, tedy jak odsouzením k podmíněnému trestu odnětí svobody, tak i vyloučením z dědického práva po zůstaviteli.“ 10. Žalobkyně usnesení Nejvyššího soudu napadla ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2021. Usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2403/21, byla její ústavní stížnost odmítnuta s odůvodněním, že dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně práv stěžovatelů (žalobkyně). 11. Ze zprávy Fakultní nemocnice [obec] datované dne 11. 5. 2017 a vydané pro účely trestního řízení k žádosti Policie České republiky vyplývá, že zůstavitel dne 31. 1. 2017 navštívil krizové centrum Psychiatrické kliniky FN [obec], kde na základě jedné návštěvy byla stanovena„ pracovní diagnóza“ generalizovaná úzkostná porucha. Ze zprávy prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., vypracované dne 11. 5. 2017 za Neurologickou kliniku FN [obec] k žádosti Policie České republiky pro účely trestního řízení vyplývá, že zůstavitel podle jmenovaného lékaře netrpěl neurologickou chorobou, ale byl úzkostný, a z toho důvodu byl odeslán a léčil se na psychiatrii, domníval se, že trpí nemocí ALS, ale touto chorobou netrpěl, byl ujišťován, že jí netrpí. 12. Soud provedené důkazy hodnotil (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel; přitom přihlížel ke všemu, co vyšl