94 C 15/2022-46 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou soudu doručenou dne 14.6.2021 domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce ze dne 19.6.2019, na základě níž žalobce před podpisem smlouvy poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč. 2. Žalovaný se bránil tím, že půjčku nepřevzal. Účastníci o poskytnutí půjčky teprve jednali a žalobce podpisem dokumentu - smlouvy o půjčce podmiňoval další jednání mezi účastníky o poskytnutí půjčky. Žalovaný měl tedy půjčku měl převzít až v budoucnu. Mezi účastníky byly následně obchodní spory a žalobce podepsaný dokument vůči žalovanému zneužil tím, že začal podepsanou, ale neposkytnutou půjčku vymáhat. 3. Soud zjistil tyto skutečnosti: 4. Mezi účastníky nebylo sporné, že měli dlouhodobé obchodní vztahy. 5. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný dne 19.6.2019 podepsal listinu, nadepsanou„ Půjčka“ (č.l. 5), ve které bylo uvedeno, že žalovaný převzal od žalobce částku 300 000 Kč, kterou vrátí do 10.9.2019. Tuto listinu má soud za písemné potvrzení toho, co mezi účastníky proběhlo ústně – tzn. dohoda o půjčce a předání peněžních prostředků. Vzhledem k tomu, že žalovaný v této listině není vyjádřena vůle žalovaného uznat dluh, který vznikl dříve, ale vůle potvrdit právě poskytnutou půjčku, je argumentace žalovaného ohledně uznání dluhu („ dlužního úpisu“) bezpředmětná. Žalovaný tedy svým podpisem stvrdil, že částka 300 000 Kč mu byla téhož dne v hotovosti vyplacena. Žalobce tedy touto listinou prokázal, že účastníci nejen podepsali tuto listinu, ale že žalovaný také částku převzal. Nejednalo se o situaci, kdy by bylo převzetí potvrzováno jinou listinou, např. následným příjmovým dokladem apod., ale potvrzení převzetí bylo zahrnuto přímo v listině o„ půjčce“. 6. Žalovaný nenamítal správnost obsahu této listiny (tvrdil, že v tomto znění listinu skutečně podepsal), ale tvrdil další skutečnost, a to dohodu mezi účastníky spočívající v tom, že účastníci se současně s podpisem smlouvy dohodli, že žalovaný reálně částku převezme až v budoucnu. Tímto se důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti o dohodě o výplatě půjčky až v budoucnu přesunulo na žalovaného. Žalovaný však k prokázání svého tvrzení neoznačil žádné důkazy, přestože byl o svém důkazním břemenu poučen dle § 118a odst. 3 o.s.ř. Žalovaný ani neuvedl důležité důvody, které mu bránily v účasti u jednání, které by případně mohly odůvodnit poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení. Pro úplnost soud uvádí, že samotná tvrzení žalovaného ohledně dohodnutého převzetí půjčky až v budoucnu nejsou věrohodná, neboť zástupce žalovaného nebyl schopen u jednání doplnit k dotazům soudu, kdy konkrétně v budoucnu, tzn. po jakém časovém úseku, mělo k převzetí půjčky dojít a zda byla případně další podmínka tohoto převzetí. Pokud by skutečně dohoda o předání půjčky v budoucnu existovala, byl by si zástupce žalovaného takových zásadních skutečností (např. předání půjčky až po skončení nějaké obchodní spolupráce apod.) od žalovaného jistě vědom. Dále mám soud za to, že žalovaný jakožto dospělý člověk zabývající se obchodováním, si musel být při podpisu listiny vědom rozdílu mezi slovy„ převzal“ a„ převezme“. 7. Tvrdil-li žalovaný, že byl následně zaskočen upomínkou žalobce k zaplacení, pak z emailové komunikace účastníků z května 2021 (č.l. 30), vyplývá, že žalobce žalovaného vyzval k vrácení částky 300 000 Kč, podobně jako dřívějších 40 000 Kč (email žalobce ze dne 7.5.2021). Z toho, že žalovaný předchozí půjčku 40 000 Kč ve své následující emailové reakci nezpochybňoval (email žalovaného ze dne 10.5.2021), má soud za prokázané, že žalobce žalovanému již dříve půjčil částku 40 000 Kč, tzn. že žalobce a žalovanému půjčky skutečně poskytoval. 8. Soud má tedy za prokázané tvrzení žalobce, že k převzetí půjčky došlo. 9. Krátce na neúspěšnou emailovou výzvu k zaplacení vyzval žalobce žalovaného k úhradě žalované částky ještě předžalobní upomínkou (předžalobní upomínka ze dne 20.5.2021 včetně podací stvrzenky na č.l. 6). 10. Právním posouzením věci dospěl soud k závěru, že mezi žalobcem jakožto zapůjčitelem a žalovaným jakožto vypůjčitelem byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce, která obsahovala všechny podstatné náležitosti – označení zapůjčitele a vypůjčitele, závazek přenechání věci (peněžních prostředků) zapůjčitelem vypůjčiteli tak, aby ji užil dle libosti a zejména, aby po čase, a to do konkrétní doby, vrátil (§ 2390 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že zápůjčka je reálný kontrakt, bylo k platnému vzniku závazku kromě konsensu smluvních stran (uzavření ústní dohody) nutno ještě reálné přenechání zapůjčené věci, tj. předání peněžních prostředků (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2184/2013). Přenechání věci bylo také prokázáno. Závazek zápůjčky tak mezi účastníky platně vznikl. Žalobce splnil svou povinnost přenechat žalovanému věc, kterou žalovaný dle své libosti užil, ale nesplnil již svou povinnost věc žalobci v dohodnuté lhůtě vrátit. Soud proto žalobě plně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím včetně zákonných úroků ode dne uplynutí lhůty poskytnuté žalované ve výzvě k plnění (§ 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a to ode dne splatnosti půjčky v souladu se zákonem požadovaného žalobcem. Lhůtu k plnění pak soud stanovil třídenní (§ 160 odst. 1 o.s.ř). 11. Namítal-li žalovaný, že výše zápůjčky (300 000 Kč) převyšovala maximální výši hotovostní platby stanovenou § 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, na částku 270 000 Kč, a že zápůjčka tedy nemohla být poskytnuta v hotovosti, soud uvádí, že to že by takové jednání žalobce bylo v rozporu se zákonem, neznamená, že k němu nemohlo dojít. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že k předání půjčky v částce 300 000 Kč v hotovosti došlo, porušili své povinnosti oba účastníci, neboť poskytovatel platby má povinnost částku nad 270 000 Kč poskytnout bezhotovostně (§ 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb.), příjemce platby pak takovou platbu nesmí přijmout (§ 4 odst. 2 zákona č. 254/2004 Sb.). Žalobce byl také povinen vyzvat žalovaného ke sdělení čísla účtu za účelem splnění pohledávky, jež přesahuje limit stanovený zákonem, popř. ke sdělení adresy, na kterou lze plnit poštovní poukázkou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1532/2018). Důsledkem porušení zákona je odpovědnost za přestupek (§ 5 zákona č. 254/2004 Sb.), tzn. povinnost zaplatit pokutu až 500 000 Kč nikoli neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 218/2014). Smlouva o zápůjčce je tedy platná a žalovaný má povinnost na jejím základě žalobci plnit. 12. Procesně plně úspěšnému žalobci přiznal soud (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) právo na náhradu nákladů řízení, které tvoří odměna za zastupování za 5 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, žaloba, replika ze dne 13.6.2022, účast u jednání) ve výši 47 500 Kč (sazba odměny za jeden úkon činí 9 500 Kč, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů advokáta za 5 úkonů právní služby ve výši 1 500 Kč (režijní paušál za jeden úkon činí 300 Kč, § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhrada hotových výdajů advokáta na cestovném ve výši 978 Kč (cesta autem Třebíč Brno a zpět), paušální náhrada za promeškaný čas, strávený cestou k jednání (3 hodiny) ve výši 600 Kč (režijní paušál za započatou půlhodinu činí 100 Kč, § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 10 621,38 Kč a soudní poplatek ve výši 12 000 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 73 199,38 Kč, uložil soud zaplatit žalovanému, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř).