119 C 267/2022-85 — Městský soud v Brně

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 10.388,97 Kč, s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] uzavřela dne 1.3.2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobce žalované finanční prostředky převodem na bankovní účet žalované. Žalovaná takto čerpala částku 12.000 Kč, kterou se zavázala právnímu předchůdci žalobce vrátit do 31.8.2016. Žalovaná svůj závazek nesplnila řádně a včas, uhradila právnímu předchůdci žalobce pouze částku 1.601,03 Kč. Podanou žalobou se žalobce domáhá úhrady zbývající dlužné jistiny ve výši 10.388,97 Kč a příslušenství představovaného zákonným úrokem z prodlení. Žalobce dále uvádí, že nedisponuje doklady o prověření úvěryschopnosti žalované právním předchůdcem žalobce. V případě, že soud posoudí smlouvu o úvěru jako neplatnou, domáhá se přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná se vyjádřila k podané žalobě tak, že nárok žalobce v celém rozsahu neuznává, uvádí, že bez žádosti právního předchůdce žalobce poslala na jeho účet částku 1.500 Kč. Připouští, že mezi ní a právním předchůdcem žalobce byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, maximální výše byla sjednána ve výši 12.000 Kč. Žalovaná však v letech 2016 – 2018 využívala i jiné bankovní účty. Žalovaná však nedisponuje výpisy z těchto účtů, trvá na tom, že revolvingový úvěr byl postupně splacen, a že nemá vůči právnímu předchůdci žalobce ani žalobci žádné další závazky. Dluh považuje za uměle vytvořený. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Z předložených výpisů z účtů splatných dne 31.3.2016, 30.4.2016, 31.5.2016, 30.6.2016, 31,7, 2016, 31.8.2016, 30.9.2016 soud zjistil, že žalovaná byla informována právním předchůdcem žalobce o výši svého aktuálního dluhu. Ze standardních evropských informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaná byla informována o parametrech poskytnutého úvěru. Z printscreenu výpisu z účtu se podává, že na účet č. [bankovní účet] byla odeslána dne 1.3.2016 částka ve výši 12.000 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20.9.2018 se podává, že právní předchůdce žalobce oznámil žalované postoupení pohledávky na žalobce dne 20.9.2018 spolu s poštovním podacím archem. Z předžalobní upomínky ze dne 12.7.2019 se podává, že zástupkyně žalobce před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky (včetně poštovního podacího archu). Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 6.1.2023 se podává, že majitelem účtu vedeného u této banky č.ú. [bankovní účet] je žalovaná. Na tento účet byla dne 2.3.2016 připsána částka ve výši 12.000 Kč pod [variabilní symbol]. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení a rozhodnutí ve věci. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 1.3.2016 právní předchůdce žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o zápůjčce (dále jen smlouva) ve smyslu ust. § 2930 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník). Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč. Právní předchůdce žalobce uzavřel smlouvu jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Žalobce v řízení nepředložil žádné listinné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že by právní předchůdce žalobce reálně, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovanou úvěr splácet posoudil. Žalobce uvedl, že k případnému posouzení úvěryschopnosti žalované nemá od právního předchůdce žalobce žádné doklady. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalované splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou Smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat následky předvídané smluvními stranami. Pokud však žalovaná na základě této neplatné smlouvy jejich předmět převzala, tj. čerpala ve svůj prospěch peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč, je povinna takto vyčerpané peněžní prostředky žalobci vrátit. Pokud bylo v tomto směru prokázáno, že žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobce částku 1.611,03 Kč, je žalobou uplatněný nárok důvodný co do rozdílu mezi částkou čerpanou (12.000 Kč) a částkou vrácenou (1.611,03 Kč). Ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru v účinném znění však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídajícího možnostem. Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté dosud nevrácené jistiny, soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované na základě, kterých by bylo možno stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejích splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto určil lhůtu k plnění do 30 dnů od právní moci rozsudku s odkazem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Pokud žalovaná tvrdila, že svůj závazek vůči právnímu předchůdci žalobce či žalobci splnila, vzhledem k tomu, že se nedostavila na jednání dne 25.9.2023, na které byla řádně a včas předvolána, nemohl jí soud dát výzvu k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů. Žalovaná, jakožto účastnice, která se nedostavila k jednání, znemožnila soudu, aby jí poskytl poučení dle ust. § 118a o.s.ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle ust. § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (Drápal, L.; Bureš, J. a kol. občanský soudní řád I. § 1 – 200 za, komentář I. jako první vydání Praha C.H. Bek, 2009 s 831). Výrok III. tohoto rozsudku je odůvodněn ust. § 2 odst. 1 písm. a), ust. § 4 odst. 1 písm. j) a ust. § 7 odst. 1 zákona č. 549/19941 Sb., o soudních poplatcích (dále jen zákon o soudních poplatcích), podle nějž je žalobce povinen zaplatit soudní poplatek ve výši stanovené v Sazebníku soudních poplatků. Řízení v projednávané věci bylo zahájeno na základě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalobce za tento návrh uhradil soudní poplatek ve výši 800 Kč položka 2 bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Soud platební rozkaz nevydal, a dle položky 2 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků v tomto případě doměří žalobci doplatek do výše položky 1 Sazebníku soudních poplatků. Doplatek doměřeného soudního poplatku je přitom splatný až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 56/2013 ze dne 7.2.2014). S ohledem na právě uvedené, tak byla žalobci uložena povinnost zaplatit doplate