119 C 49/2023-89 — Městský soud v Brně

Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 12.029,70 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným dne 23.4.2014 smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu na základě, které byl žalovanému na běžném účtu poskytnut kontokorentní úvěr. Limit kontokorentního úvěru byl sjednán ve výši 10.000 Kč. Žalovaný však porušil podmínky smlouvy a sjednaný úvěrový rámec přečerpal. Celkem vyčerpal částku ve výši 12.029,70 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26.1.2022 s účinností od 1.2.2022 byla pohledávka za žalovaným z právního předchůdce žalobce postoupena na žalobce. Žalovanému bylo postoupení oznámeno dopisem odeslaným do 15.2.2022. Žalovaný neuhradil na pohledávku ničeho. Žalobce se domáhá úhrady dlužné jistiny ve výši 12.029,70 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 482,42 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 442,85 Kč, běžícího zákonného úroku z dlužné jistiny a běžícího úroku z úvěru z dlužné jistiny.Žalovaný ve svém vyjádření namítl, že smlouva o postoupení pohledávek mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem je neplatná, neboť právní předchůdce žalobce porušil bankovní tajemství, s tím že dále uvedl, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, přičemž právní předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a navrhl žalobu v celém rozsahu zamítnout.Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.Z výpisu z obchodního rejstříku žalobce soud zjistil, že se jedná o společnost s ručením omezeným, mezi jehož předmět podnikání patří poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o sporožirovém účtu, která byla provedena k důkazu ze dne , právnická osoba, .2000 soud nevycházel, neboť žalobce dle svého vyjádření tento listinný důkaz založil omylem. Vztah právního předchůdce žalobce a žalovaného byl založen smlouvou o kontokorentním úvěru, která byla podepsána jako součást rámcové smlouvy o finančních službách dne 23.4.2014, kde je jasně uvedeno, že se jedná o účet č. , č. účtu, , na kterém bude kontokorent čerpán. Z podkladů pro soudní jednání bylo zjištěno čerpání kontokorentu. Z dohody o úplatě ze dne 31.1.2022 včetně příloh, bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena z právního předchůdce žalobce na žalobce za úplatu. Z předžalobní výzvy ze dne 21.7.2022 se podává, že zástupce žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Z poštovního podacího lístku ze dne 21.7.2022 soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné čáskty. Z výpisu z účtu za období od 1.9.2021 do 31.10.2021 č.ú. 1206686153/0800 vedeného na jméno žalovaného se podává, že celkem vyčerpal částku 12.069,70 Kč. Z výzvy právního předchůdce žalobce ze dne 3.10.2021 včetně dodejky se podává, že právní předchůdce žalobce vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 15.2.2022 a poštovního podacího lístku ze dne 15.2.2022 se podává, že právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému postoupení pohledávky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26.1.2022 včetně přílohy č. , hodnota, seznamu pohledávek se podává, že právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Z ceníku právního předchůdce žalobce se podává, že žalovaný byl informován o parametrech úvěru.Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 23.4.2014 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena rámcová smlouva o finančních službách a smlouva o kontokorentním úvěru, a to na základě ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku a ust. § 2662 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr až do výše 10.000 Kč. Peněžní prostředky žalovaný čerpal průběžně z účtu vedeného u právního předchůdce žalobce č. , č. účtu, . Právní předchůdce žalobce uzavřel smlouvu jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou Smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat následky předvídané smluvními stranami. Právním předchůdci žalobce tak právo na zaplacení požadovaného kapitalizovaného úroku z prodlení a kapitalizovaného úroku z úvěru, běžícího zákonného úroku z prodlení a běžícího úroku z úvěru nevzniklo a nelze je žalobci přiznat. Pokud však žalovaný na základě těchto neplatných smluv jejich předmět převzal, tj. čerpal úvěr ve výši 12.029,70 Kč, je povinen takto vyčerpané peněžní prostředky žalobci vrátit jako bezdůvodné obohacení (ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku). Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by žalobci či právnímu předchůdci žalobce něčeho uhradil.Ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru v účinném znění však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídajícího možnostem.Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté dosud nevrácené jistiny, žalovaný, u kterého nebylo možno zjistit majetkové a výdělkové poměry na základě, kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsoby jeho splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto určil lhůtu k plnění do 30 dnů od právní moci rozsudku s odkazem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Z důvodů shora uvedených soud žalobě ve výroku I. částečně vyhověl a ve zbytku nárok zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Neúspěch žalobce byl nepatrný, soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši, tedy částku 7.098,40 Kč. Tato částka sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000 Kč, 3 úkonů právní služby po 300 Kč, podle § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., 3 režijních paušálů po 100 Kč (převzetí a příprava věci, písemné podání soudu, výzva k plnění) ve smyslu ustanovení § 14 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., DPH ve výši 189 Kč., 2 úkonů právní služby po 1.620 Kč, podle § 7, § 11 odst. 1 písm.