119 C 57/2023-48 — Městský soud v Brně

Podanou žalobou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 15.000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne 26.1.2009 smlouvu o půjčce [číslo] jejímž předmětem bylo poskytnutí peněžních prostředků ve výši 15.000 Kč, které si žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se dále zavázal zaplatit poplatek ve výši 10.440 Kč jako sjednané příslušenství pohledávky. Celkově se tedy zavázal zaplatit 25.440 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách. Žalovaný neplnil své povinnosti řádně a včas, ke dni splatnosti poslední splátky, tedy dne 1.2.2010 svůj závazek řádně a včas nesplnil. Žalovaný uhradil na svůj závazek částku 4.010 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek mezi původním věřitelem a přechodným věřitelem ze dne 9.6.2015 s účinností od 1.7.2015 postoupil původní věřitel pohledávku za žalovaným na přechodného věřitele. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 25.6.2015 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.8.2018 přechodný věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Smlouva nabyla účinnosti dne 24.8.2018. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 1.10.2018. Přes předžalobní výzvu žalovaný dosud žalobci nezaplatil ničeho. Podanou žalobou se žalobce domáhá zaplacení nedoplatku půjčky ve výši 15.000 Kč a nedoplatku souhrnného poplatku ve výši 6.430 Kč, dále zákonného úroku z prodlení. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Dne 26.1.2009 právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky ve výši 15.000 Kč, dále se žalovaný zavázal zaplatit příslušenství ve výši 10.440 Kč, celkem tedy 25.440 Kč v 53. týdenních splátkách po 480 Kč ze smluvních podmínek smlouvy o půjčce soud zjistil, že žalovaný byl informován o podmínkách úvěru. Ze smluv o postoupení pohledávky včetně přílohy [číslo] soud zjistil, že pohledávka byla postoupena na přechodného věřitele a následně žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25.6.2015 se podává, že původní věřitel oznámil postoupení pohledávky žalovanému a z oznámení ze dne 1.10.2018 se podává, že přechodný věřitel oznámil postoupení pohledávky žalovanému (včetně poštovních podacích archů). Z předžalobní výzvy ze dne [číslo], včetně poštovního podacího archu se podává, že zástupce žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Jelikož byla smlouva o půjčce uzavřena dne 26.1.2009, řídí se právní vztahy k ní vyplývající podle ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), zákonem [číslo] Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen OZ) a zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 24.3.2013 (dle jen SZÚ). Dle ust. § 39 OZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům. Dle ust. § 3 odst. 1 písm. a) ZSÚ se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Dle ust. § 9 odst. 1 ZSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to ne zbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěryschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěryschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet spotřebitelský úvěr, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť právní předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebiteli úvěry, v tomto případě půjčku podle zákona o spotřebitelském úvěru platného v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce bylo povinností žalobce posoudit při sjednávání půjčky odbornou schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěrycshopnosti musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet. V opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou. ZSÚ však v době uzavření smlouvy o půjčce nespojoval s nedostatečným posouzením úvěryschopnosti žalovaného absolutní neplatnost smlouvy. Pouhá skutečnost, že k uzavření smlouvy o půjčce došlo v jiném časovém období, však nemůže zvýhodňovat jednu stranu smlouvy (žalobce jako podnikající osoba) na úkor strany druhé (žalovaný coby spotřebitel). I na smlouvu o půjčce, která byla uzavřena před novelou zákonem č. 43/2013 Sb., je proto třeba nahlížet jako na absolutně neplatnou, která nevyvolává žádné smlouvou zamýšlené účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2019, č.j. 33 Cdo 201/2018, a dále nález Ústavního soudu ze dne 26.1.2012, sp.zn. I. ÚS 199/11). Soud přihlíží k neplatnosti právního jednání i bez návrhu (3 ÚS 4129/18). Z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně natož pak s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel půjčky svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet s odbornou péčí nedostál. Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat následky předvídané smluvními stranami. Právnímu předchůdci žalobce tak právo na zaplacení sjednaného příslušenství nevzniklo a nelze je tedy žalobci přiznat, tak jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. V případě, že žalovaný na základě neplatné smlouvy o půjčce její předmět převzal, tj. čerpal 15.000 Kč při podpisu smlouvy dne 26.1.2009, je povinen takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci jakožto bezdůvodné obohacení (ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku). Pokud žalovaný tvrdil, že žalobce uhradil částku ve výši 4.010 Kč, je žalobou uplatněný nárok důvodný co do rozdílu mezi částkou čerpanou (15.000 Kč) a částkou vrácenou (4.010 Kč). S ohledem na právě uvedené soud žalobě v této části vyhověl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru v účinném znění však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Mezi účastní nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté dosud nevrácené jistiny, žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje, soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného na základě, kterých by bylo možno stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejích splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto určil lhůtu k plnění do 30 dnů od právní moci rozsudku s odkazem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Výrok III. tohoto rozsudku je odůvodněn ust. § 2 odst. 1 písm. a), ust. § 4 odst. 1 písm. j) a ust. § 7 odst. 1 zákona č. 549/19941 Sb., o soudních poplatcích (dále jen zákon o soudních poplatcích), podle nějž je žalobce povinen zaplatit soudní poplatek ve výši stanovené v Sazebníku soudních poplatků. Řízení v projednávané věci bylo zahájeno na základě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalobce za tento návrh uhradil soudní poplatek ve výši 800 Kč položka 2 bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Soud platební rozkaz nevydal, a dle položky 2 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků v tomto případě doměří žalobci doplatek do výše položky 1 Sazebníku soudních poplatků. Doplatek doměřeného soudního poplatku je přitom splatný až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 56/2013 ze dne 7.2.2014). S ohledem na právě uvedené, tak byla žalobci uložena povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč položka 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků tímto rozsudkem. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu právo. Žalobce byl úspěšný v 50% předmětu řízení, žalovaný byl úspěšný v 50% předmětu řízení. Soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 50%. Náklady vynaložené žalobcem v daném případě sestávají z