14 C 170/2014-576 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se svou žalobou domáhal vydání rozsudku, že kupní smlouva ze dne 26. 12. 2012, kterou společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , prodala budovu s č. popisným , Anonymizováno, stojící na pozemku s parcelním č. st. , Anonymizováno, a pozemku s parcelním č. st. , Anonymizováno, , v části obce , název, , pozemek s parcelním č. st. , Anonymizováno, , pozemek s parcelním č. , číslo, , pozemek s parcelním č. , číslo, , pozemek s parcelním č. , číslo, , vše v katastrálním území , katastrální území, , v obci , název, , žalovanému, je vůči osobě žalobce právně neúčinná.2. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že dne 10. 12. 2011 byla mezi společností , právnická osoba, , IČ , IČO, se sídlem , adresa, jakožto dlužníkem a společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, , se sídlem , adresa, jakožto věřitelem uzavřena smlouva o půjčce, na základě které byly společnosti , právnická osoba, půjčeny peněžní prostředky ve výši 4 000 000 Kč, které měl dlužník vrátit do 10. 4. 2012 spolu s úrokem z půjčky ve výši 4 % ročně. Dlužník svůj závazek uznal písemným uznáním ze dne 8. 6. 2012. Smlouvou o postoupení pohledávky došlo k postoupení pohledávky za společností , právnická osoba, na společnost , právnická osoba, (žalobce).3. Žalobce uvedl, že z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že společnost , právnická osoba, na základě kupní smlouvy ze dne 26. 12. 2002 převedla na žalovaného vlastnické právo k následujícím nemovitostem: budova s č. p. , Anonymizováno, stojící na pozemku s parcelním č. st. , Anonymizováno, a pozemek s parcelním č. st. , Anonymizováno, , v oblasti obce , název, , pozemek s parcelním č. st. , Anonymizováno, , pozemek s parcelním č. , číslo, , pozemek s parcelním č. , číslo, a pozemek s parcelním č. , číslo, , vše v katastrálním území , katastrální území, , v obci , název, . Kupní smlouva ze dne 26. 12. 2012, na základě které prodala společnost , právnická osoba, společnosti , právnická osoba, výše specifikované nemovitosti, zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Předmětná kupní smlouva byla navíc uzavřena mezi dlužníkem, tj. společností , právnická osoba, a společností , právnická osoba, a v této souvislosti žalobce zdůraznil, že jednatelem a společníkem společnosti , právnická osoba, byla v předmětné době , jméno FO, , která je matkou , jméno FO, , jejíž manžel , tituly před jménem, , jméno FO, je jednatelem a společníkem společnosti , právnická osoba, (jak právní zástupce žalobce opravil při jednání dne 6. 10. 2016), tedy žalobce uvedl, že správné tvrzení je, že jednatelem , právnická osoba, byl zeť paní , jméno FO, , a to , tituly před jménem, , jméno FO, . Žalobce si je vědom, že k převodu došlo mezi společnostmi, nicméně vzhledem k tomu, že tyto společnosti byly v době převodu reprezentovány paní , jméno FO, a paní , jméno FO, (následně žalobce opravil, že nikoliv paní , jméno FO, , ale jejím manželem , tituly před jménem, , jméno FO, ), je zcela nemožné, aby žalovaný nepoznal úmysl společnosti , právnická osoba, zkrátit uspokojení pohledávky žalobce jakožto věřitele. Žalobce navíc poukázal na skutečnost, že s účinností od 12. 5. 2014 došlo ve společnosti , právnická osoba, k té změně, že původní společníci byli nahrazeni panem , jméno FO, , dále došlo ke změně sídla a ke změně jednatele. Dle názoru žalobce to podporuje výše uvedený závěr, tedy že převod předmětných nemovitostí byl součástí plánu společnosti , právnická osoba, a žalovaného postupovat tak, aby byl žalobce jakožto věřitel zkrácen co do možnosti uspokojení své pohledávky.4. V průběhu řízení, a to až v podání ze dne 22. 11. 2022, ještě žalobce poukázal na to, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 3297/2017-192 platí ustálený závěr: „Úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku, žalobce unese v tomto směru své břemeno tvrzení a důkazní břemeno i tehdy, když nebude tvrdit a prokazovat, že druhá strana věděla o konkrétních věřitelích dlužníka; postačí, bude-li tvrdit a prokáže-li, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit její uspokojení (uspokojení svého věřitele) [srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. 31 Cdo 417/99, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1625/2016. V tomto žalobce dodal, že v rámci kupní smlouvy mezi , právnická osoba, a žalovaným ze dne 26. 12. 2012 je v jejím čl. I. odst. 2. zcela jasně uvedeno, že na nemovitosti je zřízeno zástavní právo k zajištění dluhu společnosti , právnická osoba, vůči společnosti , právnická osoba, ., přičemž žalovaný nemohl usuzovat, že tento dluh převodem zanikl, když tato kupní smlouva výplatu dluhu vůči tomuto věřiteli nijak neupravuje. Žalovaný tedy musel v době uzavření odporované kupní smlouvy s naprostou jistotou vědět minimálně o jednom věřiteli , právnická osoba, , a to o , právnická osoba, ., která měla k zajištění své pohledávky na nemovitostech zřízeno zástavní právo (jak ostatně muselo vyplývat také z veřejného seznamu – katastru nemovitostí). Nad rámec výše uvedeného žalobce dodal, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 64/2006 platí, že převedl-li dlužník vlastnictví k nemovitosti na jiného, je (za splnění dalších zákonem stanovených podmínek) oprávněn odporovat takovému převodu podle § 42a ObčZ i věřitel, který má k této nemovitosti zřízeno zástavní právo zajištující jeho pohledávku za dlužníkem. Možnost věřitele uspokojit jeho pohledávku ze zástavního práva totiž nemění nic na skutečnosti, že uvedeným zcizením vlastnictví k nemovitosti je zmařeno, a tedy zkráceno uspokojení věřitelových práv výkonem rozhodnutí či exekucí z tohoto dlužníkova majetku.5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný se nejprve vyjádřil ke smlouvě o půjčce uzavřené dne 10. 12. 2011, na základě které byla mezi společností , právnická osoba, . jakožto věřitelem a společností , právnická osoba, jakožto dlužníkem uzavřena smlouva o půjčce. Předmětem této půjčky byl závazek věřitele půjčit dlužníkovi částku ve výši 4 000 000 Kč, čemuž odpovídá závazek dlužníka poskytnutou půjčku spolu se sjednaným úrokem z prodlení vrátit. Dohodou smluvních stran byla sjednána půjčka jako úročná s úrokem ve výši 4 % ročně. Tato půjčka měla být vrácena nejpozději do 10. 4. 2012. Dne 6. 4. 2012 byl mezi týmiž smluvními stranami písemně uzavřen dodatek č. , číslo, ke smlouvě o půjčce, na základě kterého došlo k posunutí termínu splatnosti půjčky do 30. 4. 2013. Mezi smluvními stranami bylo dále dohodnuto (ve čl. II odst. 2.3. smlouvy o půjčce), že půjčka bude vrácena bezhotovostním převodem na účet věřitele č. , č. účtu, . Na základě ústní žádosti věřitele vrátil dlužník peněžní prostředky na jiný účet věřitele vedený v cizí měně (EUR), než jaký byl uveden ve smlouvě o půjčce. Celkem bylo věřiteli uhrazeno 170 000 EUR, a to jednorázově dne 22. 5. 2012. Výpisem z bankovního účtu dlužníka lze prokázat, že tyto peněžní prostředky byly skutečně věřiteli vráceny. Současně lze z údajů k registraci k DPH prokázat, že vlastníkem tohoto účtu byl věřitel. Jak lze zjistit z výpisu z bankovního účtu, ke dni úhrady činil kurz koruny vůči EUR 25,225000. Dlužník tak celkem vrátil věřiteli v přepočtu částku 4 288 250 Kč. Celkem tak bylo dlužníkem vráceno o 200 000 Kč víc, než činila výše půjčené částky spolu s dohodnutým úrokem ode dne uzavření smlouvy o půjčce do zaplacení. Žalovaný poukázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, jestliže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžní prostředky dlužníkovi nevrátí, lze zásadně uzavřít, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případě zanikne dlužníkův závazek dnem připsání poukázané částky na účet věřitele. Vzhledem k tomu, že věřitel do dnešního dne tyto peněžité prostředky převedené na jiný jeho účet, než účet uvedený v uzavřené smlouvě o půjčce, nevrátil, lze v souladu s výše uvedeným názorem velkého senátu Nejvyššího soudu dojít k závěru, že toto plnění akceptoval a závazek založený smlouvou o půjčce dne 22. 5. 2012 zanikl.6. Dále se žalovaný vyjádřil k uznání závazku tehdejší jednatelky, které podepsala dne 8. 6. 2012, k němuž uvedl, že pouze vytváří vyvratitelnou domněnku trvání uznaného závazku. V tomto případě se důkazní břemeno přesouvá na dlužníka, na kterém je, aby tuto neexistenci prokázal. S ohledem na výše uvedené skutečnosti o vrácení dlužné částky má žalovaný za prokázané, že závazek založený smlouvou o půjčce zanikl ke dni 22. 5. 2012, a proto ke dni 8. 6. 2012 již neexistoval. Vzhledem k tomu má žalovaný za to, že podaná odpůrčí žaloba o neúčinnost kupní sml