16 C 187/2023-44 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 11.230 Kč s příslušenstvím, neboť dne 25.11.2022 uzavřel žalobce s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaný se tak ve smlouvě zavázal k úhradě dlužné částky a poplatků za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč. Splatnost takto poskytnutého úvěru byla 30 dnů od jeho poskytnutí. Žalovaný svých smluvních povinností nedostál, na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil a proto byl žalobcem informován o výši dluhu a vyzván prostřednictvím SMS a emailů k úhradě dlužné částky, jež se navyšovala o účelně vynaložené náklady ke dni 1.1.2023 ve výši 300 Kč a k 1.5.2022 ve výši 300 Kč. V souladu se smlouvou o úvěru byla žalovanému rovněž účtována smluvní pokuta vypočtena jako 3% z nezaplacené jistiny úvěru, jež představuje 300 Kč k datu 28.2.2023. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěry ohledně skutkového stavu. Dne 25.11.2022 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10.000 Kč. Splatnost úvěru byla účastníky sjednána ke dni 25.12.2022 Vedle poplatků za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč si účastníci dále sjednali ověřovací poplatek ve výši 1 Kč. Celková částka k úhradě tak představuje 10.331 Kč. Ve smlouvě si účastníci dále sjednali, že v případě prodlení dlužníka se splacením úvěru nebo zaplacením jiné platby smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a dále úrok z prodlení v zákonné výši. Z opisu výpisu proplacené smlouvy bylo soudem zjištěno, že ke dni 25.11.2022 byla provedena platba na účet číslo [bankovní účet] ve výši 10.000 Kč. Ze sazebníku s platností od 4.1.2019 pak soud zjistil, že výše poplatků za poskytnutí úvěru představuje 33 Kč za každých 1.000 Kč půjčených na 30 dnů, za 10% odklad 49 Kč za každých půjčených 1.000 Kč a za korunový odklad 99 Kč za každých půjčených 1.000 Kč. Ze sazebníku platného od 4.1.2019 bylo dále zjištěno, že 10.000 Kč na jistině představuje ověřovací poplatek 1 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 330 Kč při splatnosti 30 dní, RPSN 48,5 %. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplývá, že částka ve výši 10.000 Kč byla žalovanému poskytnuta dne 25.11.2022 s tím, že žalovaný byl povinen vedle půjčené jistiny zaplatit poskytovateli úvěru z předpisu poplatků 330 Kč, z předpisu účelně vynaložených nákladů 300 Kč a 2 x 300 Kč z předpisu smluvní pokuty. Dne 10.3.2023 byl žalovaný vyzván prostřednictvím předžalobní výzvy k úhradě dlužné částky 11.230 Kč, a to nejpozději do 30 dnů ode dne sepsání výzvy. 4. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitel na základě nezbytných, spolehlivých, dostačených a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). 5. Podle ust. § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěru v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věty druhé je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný čerpal finanční prostředky ve výši 10.000 Kč, tyto však řádně nesplácel, když na poskytnutý úvěr ničeho nezaplatil. Soud uzavřenou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a následující občanského zákona ve spojení s ustanovení zákona [číslo] Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 20 citovaného zákona, kdy se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnost, naopak žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 citovaného zákona). 7. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C -679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2018 smlouvou o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tomto smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti z věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a z tohoto vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývající ve vnitrostátním právu“. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobce z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že výsledek posouzení úvěruschopnosti je negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužování, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018 pod sp.zn. 38 Cdo 2178/2018). Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána důsledným zjišťováním kreditního skóre spotřebitele, tímto byla posouzena spotřebitelova příjmová i výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace např. o věku, vzdělání, zdroji příjmu, rodinného stavu, počtu dětí, způsobu bydlení apod. V daném případě bral žalobce v úvahu následující skutečnosti. Příjem klienta ve výši 32.000 Kč s příjmem ostatních členů domácnosti 20.000 Kč, výdaje na bydlení 10.932 Kč a životní minimum 8.090 Kč. 8. Soud dospěl k závěr, že žalobce dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost žalovaného a úvěrová smlouva je tedy z daného pohledu platná. Žalovaný tak byl soudem uznán povinným vrátit žalobci poskytnutý úvěr ve výši 10.000 Kč spolu s neuhrazenými poplatky za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, smluvní pokutu ve výši 600 Kč a účelně vynaloženými náklady ve výši 300 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl shledán osobou, jež je v prodlení s plněním peněžitého dluhu vzniklo žalobci právo požadovat po žalovaném vedle zaplacení dlužné jistiny i příslušenství pohledávky, v daném případě úroky z prodlení s odkazem na § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. účinném k prvému dni prodlení. Lhůta ke splnění povinnosti byla soudem stanovena v rozsahu 3 dnů dle § 160 odst. 1 o.s.ř. 9. Pro úplnost soud uvádí, že žalovaný byl ve věci zcela pasivní, tento neprokázal, že by žalobci dlužnou částku zaplatil a netvrdil ani nedoložil jiné rozhodné skutečnosti, jež by prokazovaly, že nárok uplatněný žalobou je vůči němu z hlediska hmotněprávního nedůvodný. 10. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy soud plně úspěšnému žalobci přiznal účelně vynaložené náklady tohoto řízení, spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč, jakož i v nákladech za právní zastoupení, a to za tři úkony právní služby po 300 Kč, tři režijní paušály po 100 Kč, to vše vyjma SOPu vynásobeno o 21% DPH (§ 14b odst. 1,5 vyhlášky č.