32 C 74/2022-45 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou ze dne 12. 5. 2022 domáhal po žalované zaplacení částky 120 505,02 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jeho právní předchůdce uzavřel s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, skládajícím se z jistiny ve výši 121 000 Kč, kterou měla žalovaná uhradit v pravidelných měsíčních splátkách s úrokem 14,99%. Žalovaná však úvěr nesplácela, a proto došlo ze strany právního předchůdce žalobce k zesplatnění úvěru. Pobyt žalované se nepodařilo zjistit, a proto jí byl ustanoven opatrovník, který namítal absolutní neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti.Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb (smlouvy ze dne 27. 9. 2018 + ceník produktů + všeobecné obchodní podmínky). Na základě předchozí žádosti žalované (návrh smlouvy o půjčce na kliknutí) s ní právní předchůdce žalobce dne 5. 8. 2020 uzavřel smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalované částku 121 000 Kč, která měla být vrácena ve 120měsíčních splátkách po 1 951,41 Kč (akceptace návrhu smlouvy o půjčce na kliknutí + produktové podmínky). Žalovaná sdělovala své údaje (údaje klienta ze dne 10. 10. 2019). Právní předchůdce žalobce sděloval, jakým způsobem byla posuzována úvěruschopnost žalované (vyjádření , právnická osoba, . + pracovní smlouva žalované). Žalovaná podmínky smlouvy neplnila a svůj dluh nesplácela (výpis spotřebitelského úvěru), a proto bylo dne 16. 9. 2021 přistoupeno k prohlášení okamžité splatnosti a žalovaná vyzvána k úhradě dluhu (prohlášení o okamžité splatnosti + přehled podacích čísel). Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 8. 2018 (rámcová smlouva o postoupení pohledávek) byla pohledávka za žalovanou dne 25. 10. 2021 postoupena na žalobce (smlouva o postoupení pohledávek + potvrzení úplaty), což bylo žalované oznamováno podáním ze dne 15. 11. 2021 (vyrozumění o postoupení pohledávky + přehled podacích čísel). Žalované byla zasílána předžalobní výzva ze dne 4. 1. 2022 (výzva k úhradě dluhu + oznámení o právním zastoupení).Pokud jde o pravomoc českých soudů, tato vyplývá z ustanovení čl. 17 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaná je sice polské státní příslušnosti, avšak zdržovala se na území České republiky, když ostatně zde i uzavřela předmětnou smlouvu. Soud postupoval dle českého práva v souladu s ustanovením čl. 6 nařízení Řím I. Podle ust. § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.Po provedení všech důkazů, jejich zhodnocení a právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je toliko částečně důvodná. Mezi žalobcem a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 a násl. o. z., avšak tuto soud hodnotí z více důvodů jako absolutně neplatnou. Předchůdce žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť schopnost žalovaného splácet byla zjišťována toliko formálně. Jsou-li měsíční výdaje posuzované osoby toliko odhadovány na částku 10 940 Kč včetně nákladů na bydlení, jeví se Zda byla zkoumána úvěruschopnost soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20). Rezignací na řádné ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc s ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro společnost obecně (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , spisová značka, , v němž je zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu.Právní předchůdce žalobce se spolehl toliko na vlastní schvalovací strategie a skutečnost, že žalovaná předložila pracovní smlouvu, byl hodnocen průměrný měsíční obrat na účtu ve výši 26 991 Kč. Soud je však toho názoru, že byť je v případě vedení účtu bankou možnost vyhodnocení poměrů dlužníka snazší, nelze v každém konkrétním případě usoudit, že byla úvěruschopnost zkoumána dostatečně. Nebyl zkoumán počet vyživovacích povinností žalované, způsob bydlení (vlastnické, či nájemní), základní struktura výdajů. Žalovaná sice předložila pracovní smlouvu, avšak chybí mzdový výměr. Soud proto vyhodnotil zkoumání úvěruschopnosti v tomto konkrétním případě jako nedostatečné.Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že žalovaná obdržela od žalobce částku ve výši 121 000 Kč, kterou zcela nevrátila, což na její straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaná k jednání nedostavila, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak než dle žádání žalobce, neboť žalovaná své poměry a tedy své schopnosti nedoložila, ani neobjasnila. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné (obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. , spisová značka, ). Z částky 121 000 Kč bylo žalovanou zaplaceno 9 867,66 Kč, tedy k placení zůstává 111 132,34 Kč, ve zbytku byla žaloba z výše uvedených důvodů zamítnuta.Převážně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl ve věci převážně úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 24,08%. Úspěch žalobce činí ke dni rozhodnutí celkem 111 132,34 Kč (62,04%), neúspěch 67 988,67 Kč (37,96%). Náklady ve věci úspěšného žalobce představují soudní poplatek ve výši 4 821 Kč, odměnu advokáta za čtyři úkony právní pomoci po 9 260 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí, předžalobní výzva, podání žaloby), 4 x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. To vše vyjma soudního poplatku navýšeno o DPH ve výši 21% v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem tedy náklady řízení činí 35 022,66 Kč, 20,72% činí 8 433,45 Kč.V souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobci uloženo hradit náklady řízení státu, spočívající v nákladech na opatrovníka, a to dle výše uvedeného poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Konkrétní výše nákladů státu, připadající na žalobce, bude určena samostatným usnesením v návaznosti na odměnu opatrovníka, o které bude rozhodnuto po právní moci rozsudku.