41 C 85/2022-127 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 345 655,46 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 26 233,75 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 21 523,73 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 345 655,46 Kč ode dne 21. 11. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, 14,65 % úrok ročně z částky 341 075,46 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, jakož i vzniklou náhradu nákladů řízení. V odůvodnění žaloby žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 4. 10. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuté finanční prostředky ve výši 350 000 Kč, které mu byly připsány na úvěrový účet č.: [bankovní účet] při úrokové sazbě 14,65 % ročně. Zároveň žalobce uvedl, že pro opakované porušování povinností a prodlení s platbami, došlo k zesplatnění úvěru, když věřiteli vzniklo právo účtovat žalovanému smluvní pokutu ve výši 20 % z celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný. Žalobce rovněž uvedl, že pohledávku za žalovaným nabyl do svého majetku na základě postupní smlouvy ze dne 18. 11. 2020. K datu 20. 11. 2020 činila dlužná částka 393 412,94 Kč, když na dlužné jistině šlo o částku 341 075,46 Kč, na poplatcích a smluvních pokutách o částku 4 580 Kč, na kapitalizovaných úrocích o částku 21 523,73 Kč a na kapitalizovaném úroku z prodlení o částku 26 233,75 Kč. Žalobce zdůraznil, že žalovaný za celou dobu trvání jejich vztahu zaplatil na úvěr částku 55 508,49 Kč, kterou žalobce započetl na jistinu, úroky, poplatky apod. V doplnění skutkových tvrzení rozepsal, jak vypočetl kapitalizované úroky, úroky z prodlení, poplatky. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Byť byl ze strany soudu řádně a včas obeslán, tak se k jednání nedostavil. Soud tak jednal v jeho nepřítomnosti a rozhodl na základě skutečností založených ve spise. 3. Z listin do spisu založených bylo zjištěno, a to z úvěrové smlouvy uzavřené dne 4. 10. 2018 mezi společností [právnická osoba] na straně jedné a žalovaným, jako jejím klientem a příjemcem úvěru na straně druhé, že v souladu s jejím obsahem byla žalovanému poskytnutá finanční částka ve výši 350 000 Kč. Tu se žalovaný zavázal průběžně splácet ve 120 splátkách po 5 571,94 Kč měsíčně. V případě porušení smluvních povinností bylo v čl. 3, odst. 11 sjednáno, že je možné úvěr prohlásit za splatný, a to zvláště pak pro případ porušování povinností hradit řádně a včas sjednané splátky. 4. Z výpisu úvěrového účtu (č. l. 21 spisu) bylo zjištěno, že žalovaný žalobci k datu 20. 11. 2020 dluží částku 393 412,94 Kč. Dále je z čl. 53 spisu zjevné, že dne 4. 10. 2018 bylo na účet žalovaného poukázáno 350 000 Kč – čerpání sjednaného úvěru. Z čl. 71 spisu vyplývá, že poskytovatel úvěru prohlásil úvěr dne 1. 1. 2020 za splatný s tím, že žalovaný by měl uhradit dlužnou částku do 15. 1. 2020. 5. Z postupní smlouvy/dohody založené na č. l. 72 spisu a její přílohy soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupená do majetku žalobce. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému zasíláno na adresu v České republice. 6. Z potvrzení o výši příjmů vystaveného zaměstnavatelem žalovaného dne 1. 10. 2018 – [anonymizováno] [právnická osoba] (č. l. 74 spisu) vyplývá, že výše hrubého výdělku žalovaného činí 326 952 Kč ročně, tedy 20 828 Kč čistého měsíčně. 7. Z výzvy před podáním žaloby je patrné, že žalovanému bylo vysvětlováno, co dluží, komu a z jakého titulu a byl vyzýván k úhradě dlužné částky. To, že byl žalovaný vyzýván k úhradě dluhu vyplývá i z četných upomínek. 8. Z žádosti o úvěr týkající se žalovaného bylo soudem zjištěno, že banka vycházela z příjmů žalovaného uvedeného ve výši 20 828 Kč čistého s tím, že žalovaný pracuje v pracovním poměru na dobu neurčitou. Je svobodný. Čistý příjem domácnosti činí částku 40 000 Kč. Z neautorizované tabulky týkající se posouzení úvěruschopnosti (č. l. 45 spisu) bylo zjištěno, že dosavadní interní splátky žalovaného činí 1 750 Kč měsíčně a externí pak 5 748 Kč měsíčně. Žalovaný bydlí v pronajatém bytě. Při posouzení úvěruschopnosti mělo být přihlédnuto k částce životního minima apod. Žádosti bylo vyhověno a úvěr byl žalovanému poskytnut. 9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Pro výsledky provedeného dokazování soud uvádí, že se předně zabýval prověřením úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele, neboť tato povinnost plyne žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci přímo ze zákona, a to z ustanovení § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb. 11. Právní předchůdce žalobce měl podle zákonné úpravy s péčí řádného hospodáře prověřit jak příjmovou, tak i výdajovou situaci žalovaného. To se však v této věci fakticky nestalo. Banka více méně rezignovala na své povinnosti, neboť žalovaný měl k dispozici jen příjem ve výši necelých cca 21 000 Kč měsíčně, oproti kterému mu byla poskytnutá částka 350 000 Kč (bez jakéhokoliv zajištění), což při splátce cca 6 000 Kč měsíčně, s přihlédnutím k dalším běžným povinnostem žalovaného, nesvědčí o správném a řádném postupu banky. Jinak řečeno, banka se nezabývala majetkovou situací žalovaného, výší jeho výdajů, obecnou majetkovou situací či jeho dalšími platebními povinnostmi. Nebyl řádně ověřen ani žalovaným deklarovaný příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč. Uvedená skutečnost nebyla žádným způsobem verifikována, ať již doložením příjmu osoby blízké, partnerky, anebo příjmu z pronájmu majetku apod. 12. Na druhou stranu pro do spisu založené důkazy, a to předně výpisy z účtu a podepsanou úvěrovou smlouvu i žádost o úvěr, neměl soud jediný důvod nevěřit tomu, že smlouva o úvěru byla sjednána právě s žalovaným, a že to byl žalovaný, kdo skutečně finanční prostředky ve výši 350 000 Kč obdržel. 13. Pro vše výše uvedené tak soud nemohl nahlížet na sjednaný úvěrový vztah jako na řádný a odpovídající zákonným podmínkám zákona č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb. a na poskytnuté finanční prostředky nahlížel jako na plnění poskytnuté bez právního důvodu (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. za využití ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Proto soud mohl od částky 350 000 Kč čerpaného úvěru odečíst žalovaným skutečně na úvěr uhrazenou částku 55 504,49 Kč a dospět k závěru, že nárok žalobce je dán částkou 294 495,51 Kč. Ta žalobci po právu náleží, když žalobce prokázal, že je oprávněnou osobou ve vztahu k uvedenému nároku, neboť na něj právo žádat jeho úhradu ze strany původního věřitele přešlo na základě platné postupní smlouvy. 14. Žalobci náleží i úrok z prodlení, a to od 21. 11. 2020, neboť se žalovaný do prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku dostal. Jeho výše odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 15. Co se týká soudem přisuzovaného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 26 233,75 Kč, tak na něj soud nahlíží tak, že uvedenou částku žalobce řádně vyčíslil, když ta se skládá ze součtů úroků z prodlení jdoucích z dílčích částek žalovaným neprovedených úhrad za období, co byl dluh zesplatněný. Jeho přiznání nebránil ani fakt, že samotný nárok byl soudem kvalifikován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Úrok z prodlení za období od 31. 8. 2019 do 20. 11. 2020 mohl soud žalobci také přiznat, neboť samotném úroky z prodlení ze zapůjčené částky, resp. z bezdůvodného obohacení žalobci jako zákonné příslušenství z poskytnutých finančních prostředků po právu náleží. Tomu odpovídá výrok I. rozsudku. 16. Co se týká zbytku požadovaného plnění, tedy jak úroku, tak i kapitalizovaného úroku a části úroků z prodlení, tak ty žalobci po právu nenáleží, když z titulu právní kvalifikace nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nemohly být žalobci soudem přiznány. Tomu odpovídá výrok II. rozsudku. 17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. o. s. ř. tak, že byly přiznány ve věci procesně úspěšnějšímu žalobci. V případě plného procesního úspěchu by žalobci náležela odměna z tarifní hodnoty sporu ve výši 345 655, 46 Kč, která v souladu s ustanovením § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí částku 9 700 Kč, což za 3 úkony právní služby (