47 C 192/2023-37 — Městský soud v Brně

1. Žalobce v řízení požadoval zaplatit částku 20 353,21 Kč ve smyslu jistiny úvěru, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 880,86 Kč od 5. 12. 2019 do 24. 2. 2023, s úrokem ve výši 23,8 % ročně z částky 20 353,21 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 353,21 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, to vše z titulu smlouvy o používání kreditní karty [anonymizováno] č. [anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 5. 12. 2019, na základě které žalobce žalovanému poskytl úvěrový limit do 20 000 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 2. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 3. Účastníci uzavřeli písemnou formou dne 17. 8. 2018 smlouvu o vedení účtu u mBank, na základě které žalobce zřídil žalovanému u žalobce účet, a to [anonymizováno] [číslo] (důkaz touto smlouvou, žádostí o zřízení účtu č. [anonymizováno], kopií občanského průkazu osoby žalovaného a transakční historii tohoto účtu za období od 17. 8. 2018 do 9. 1. 2020). 4. Účastníci uzavřeli spolu i smlouvu o používání kreditní karty [anonymizováno] č. [anonymizováno] [bankovní účet], a to nejpozději dne 20. 12. 2019, kdy totiž žalovaný poprvé užil kreditní kartu mBank a čerpal z ní poprvé částku (211 Kč), přičemž úvěrový limit karty činil 20 000 Kč (důkaz„ Výpisem KK“, smlouvou o používání kreditní karty [anonymizováno] č. [anonymizováno] [bankovní účet] a„ SMS potvrzeni kk“ s datem 5. 12. 2019). 5. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy s žalovaným ze strany žalobce, soud zjistil následující skutečnosti. 6. Žalobce k výzvě soudu uvedl, že příjem žalovaného ověřil z výpisu z běžného účtu žalovaného vedeného u žalobce. K tomu žalobce předložil i důkaz Žádostí o vydání kreditní karty [anonymizováno] č. [anonymizováno], v níž je uvedeno, že žalovaný žádá žalobce o vydání kreditní karty a že žalovaný bydlí u rodiny, je svobodný, nemá vyživovací povinnost a dítě, je zaměstnán na dobu neurčitou u [právnická osoba] sp. z o.., organizační složka s čistým měsíčním příjmem 21 000 Kč jakožto dělník (důkaz touto Žádostí o vydání kreditní karty [anonymizováno] č. [anonymizováno]). Žalobce při soudním jednání uvedl, že telefonicky neověřoval zaměstnanecký poměr žalovaného, ale vycházel z výpisu z účtu, kde byl uveden zaměstnavatel žalovaného. Tomuto tvrzení žalobce nasvědčuje i důkaz výtiskem z interního systému žalobce ohledně„ Zakončení procesu“ stran osoby žalovaného, v němž zůstala kolonka nazvaná„ Ověření pracovního poměru zaměstnancem banky“ nevyplněná. 7. Z důkazu výpisem z účtu žalovaného [příjmení] č. [bankovní účet] vedeného u žalobce, za dobu od 17. 8. 2018 do 9. 1. 2020, soud zjistil, že žalovanému byl připisován na účet měsíčně příjem označovaný jako„ Příchozí platba z jiné banky [příjmení] [jméno]. Z [anonymizována dvě slova]“, a to v následujících dnech v následujících částkách - 13. 12. 2018: 25 250,44 Kč, 15. 1. 2019: 85 072,24 Kč, 13. 2. 2019: 25 680 Kč, 13. 3. 2019: 26 227 Kč, 10. 4. 2019: 24 457 Kč, 14. 5. 2019: 30 739 Kč, 12. 6. 2019: 30 407 Kč, 12. 7. 2019: 23 286 Kč, 12. 8. 2019: 27 808 Kč, 11. 9. 2019: 22 682 Kč, 10. 10. 2019: 17 496 Kč, 13. 11. 2019: 20 594 Kč a dne 11. 12. 2019: 11 201 Kč. 8. Z výpisu z téhož účtu žalovaného vedeného u žalobce za období následující, tj. od 10. 1. 2020 do 9. 1. 2023, soud zjistil, že žalovaný obdržel příjem od [právnická osoba] SP. [anonymizována tři slova] v roce 2020 již jen dvakrát, a to dne 14. 4. 2020 (3 255 Kč) a dne 11. 8. 2020 (14 710 Kč). 9. Z uvedených výpisů z účtu soud zjistil, že žalovaný v době tří měsíců před uzavřením smlouvy s žalobcem měl průměrný příjem od shora citované korporace ve výši 20 260 Kč a jeho příjem od citované korporace měl klesající tendenci, což vyvrcholilo ostatně v roce 2020, kde byl takový příjem téměř žádný (srov. nod 8. odůvodnění tohoto rozsudku). 10. Z provedených důkazů – i samotných tvrzení žalobce – rovněž plyne, že žalobce neměl ověřeno, že žalovaný měl uzavřený pracovní poměr na dobu neurčitou (se shora uvedenou obchodní korporací) a neměl ani ověřeno v době uzavření smlouvy o používání kreditní karty (dále jako„ smlouva“), zda vůbec pracovní poměr žalovaného i nadále trvá, zda nebyl ukončen dohodou či výpovědí. 11. Pokud jde o zkoumání a ověřování výdajů žalovaného ze strany žalobce před uzavřením smlouvy o používání kreditní karty, žalobce k dotazu soudu uvedl, že žalovaný uvedl v žádosti o uzavření smlouvy výdaje ve výši„ 0 Kč“ a žalobce stanovil životní výdaje žalovaného dle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 3 410 Kč (viz č. l. 20 verte). V tomto smyslu žalobce předložil důkaz Žádostí o vydání kreditní karty [anonymizováno], kde je uvedeno v kolonce„ III. Závazky Osobní měsíční náklady na bydlení Kč“ (tj. nebylo nic vyplněno). 12. Žalobce v souvislosti se zkoumáním výdajů žalovaného dále uvedl:„ Klient na žádosti uvedl splátky mimo banku, u které žádá o úvěr, ve výši 0 Kč. Banka dotazem do [spisová značka] a vlastních systémů zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry se splátkovým zatížením ve výši: 9 512,93 Kč. Po zohlednění všech výše uvedených okolností banka stanovila maximální zatížení klienta pro novou splátku na částku ve výši 5 679,82 Kč. Splátka nového úvěru činila 600 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 10 112,93 Kč. Příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.“ (viz č. l. 20 verte). K tomu předložil žalobce důkaz označený jako„ registry + udaje o zamestnanosti“, zjevně sjetinu z interního elektronického systému žalobce, z něhož plyne, že celková suma nezajištěných úvěrů převzatých žalovaným před uzavřením smlouvy s žalobcem, tj. dne 4. 12. 2019, činila částku 91 880 Kč. 13. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zákonných úroků z prodlení. 14. Jedná se o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění v době uzavření smlouvy mezi účastníky (dále jako„ zákon o spotřebitelském úvěru“), když jde o úvěr poskytovaný žalovanému jako spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona o spotřebitelském úvěru). 15. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do 30. 9. 2021:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do 28. 5. 2022:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“. 16. Z citovaného zákona vyplývá, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) (k tomu srov. ustálenou judikaturu, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, 29 ICdo 3/2021, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek a v neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, pročež jd