47 C 90/2022-47 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou ze dne 13. 12. 2021 (podána u soudu téhož dne) domáhal po žalované zaplacení: -) 9 439 Kč z titulu jistiny zápůjčky, -) 2 067 Kč z titulu úroků, -) 2 450 Kč z titulu smluvních poplatků za správu zápůjčky (administrativní poplatky), -) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 318,94 Kč a 402,37 Kč, -) smluvní pokuty do zesplatnění ve výši 4 498 Kč, -) smluvní pokuty po zesplatnění do 10. 12. 2021 ve výši 1 678,46 Kč, -) úhrady smluvních nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 3 900 Kč, -) úroků z prodlení z nesplacených částí zápůjčky, tedy ve výši 8,5 % ročně z částky 17 856 Kč od 11. 12. 2021 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 24. 11. 2017 [číslo] uzavřené mezi účastníky. 2. Žalovaná se v řízení nevyjádřila. 3. Dne 3. 2. 2023 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Účastníci spolu uzavřeli písemnou smlouvu [číslo] dne 24. 11. 2017, na základě které žalobce poskytl žalované částku 24 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobci zaplatit celkem částku 73 443 Kč v 47 měsíčních splátkách po 1 531 Kč s tím, že poslední 48. splátka činila 1 486 Kč (důkaz: fotokopie občanského průkazu žalované, smlouva označená jako„ smlouva č. [anonymizováno]“, smlouva [číslo] splátkový kalendář, sazebník úroků, poplatků a smluvních pokut, obchodní podmínky pro poskytování spotřebitelského úvěru). 5. Žalobce na základě shora uvedené smlouvy poskytl žalované částku 24 000 Kč (důkaz: Výpis z účtu s datem 30. 11. 2017 o částce 24 000 Kč) a žalovaná dosud uhradila žalobci částku 58 178 Kč (viz tvrzení žalobce na č. l. 19i a Vyčíslení pohledávky vyplývající ze smlouvy [číslo] ke dni 10. 12. 2021). 6. Žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované (důkaz: výplatní lístek za září 2017, výplatní lístek za říjen 2017, výpis z účtu žalované za srpen 2017, výpis z účtu žalované za září 2017, výpis z účtu žalované za říjen 2017, Přehled exekucí CEE, Výstup z insolvenčního rejstříku – s označením jména a příjmením žalované, Výstup z insolvenčního rejstříku – s označením rodného čísla, Výtisk z webové stránky Ministerstva vnitra ohledně neplatných dokladů, Informace o jednotce s datem 23. 11. 2017, Formulář příjmů a výdajů k žádosti o spotřebitelský úvěr). 7. Soud právně posoudil žalobní nároky následovně. 8. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako„ zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 zákona). 9. Podle § 86 zákona platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“. 10. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. 11. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 12. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná vystupovala coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 13. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“. 15. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje