112 C 56/2024-24 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 9. 2. 2024 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 27 197,30 Kč s příslušenstvím. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 13 000,- Kč. Dále měla být kromě jistiny vrácena částka 14 197,30 Kč tvořící administrativní poplatek s poskytnutím úvěru spojený. Smlouva byla uzavřena 10. 5. 2022 a k vrácení mělo dojít 9. 6. 2022. Dluh splacen nebyl.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného dospěl k závěru, že je na místě postup podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“) a lze rozhodnout bez jednání pouze na základě listin.3. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 10. 5. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se předchůdce žalobce zavázal poskytnout úvěr ve výši 13 000,- Kč s tím, že žalovaný měl uhradit částku poplatku za poskytnutí v celkové výši 14 197,30 Kč, a to ve lhůtě do 9. 6. 2022. Platba byla odeslána na účet uvedený ve smlouvě. Pohledávka byla na žalobce postoupena smlouvou z 11. 12. 2023 a žalovanému to bylo oznámeno dopisem z 21. 12. 2023. K úhradě nedošlo.4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 13 000,- Kč, kterou mu tento měl vrátit do 9. 6. 2022. Protože žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, stal se uplynutím doby splatným. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě nebyla zkoumána žádná z relevantních stránek, žalobce se spokojil pouze s tvrzenou lustrací v dostupných evidencích.5. Podle § 87 odst. 1 zákona „poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o zápůjčce je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání „zprostředkovanětaké společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona, a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo.6. V situaci, kdy věřitel, zde žalobce, rezignuje na odpovědné plnění svých povinností (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000,- Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně-trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně.7. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání (s touto eventualitou ostatně počítá i žalobce ve své žalobě) bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny „úvěru“, kterou je povinen vrátit. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. Jelikož je důsledkem neplatnosti smlouvy povinnost vrátit poskytnutou částku v době přiměřené možnostem žalovaného, nemohl se dosud dostat do prodlení, nebylo tedy na místě přiznat úrok z prodlení (rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dostupný v systému ASPI pod č. JUD774166CZ). Zbytek požadované částky soud zamítl.8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 OSŘ, když neúspěch žalobce je vyšší než jeho úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly, pročež soud dospěl k závěru, že není na místě náhradu nákladů řízení přiznat. Výrok pod bodem IV. plyne z ustanovení položky 2 odst. 2 a 3 a položky 1 odst. 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když ve věci nebyl pro chybějící evidenční pobyt žalovaného možné vydat platební rozkaz, pročež bylo na místě vyměřit poplatek v plné výši.