41 C 19/2024-51 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 22 210,80 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 774,19 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 109,74 Kč, 8,5 % úrok z prodlení z částky 22 210,80 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, 23,79 % úrok ročně z částky 22 210,80 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úhrady vzniklých nákladů řízení. V odůvodnění žaloby žalobce uvedl, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 25 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , když smlouva byla mezi uvedenými subjekty uzavřená dne 9. 9. 2020. Věřitel také v době poskytnutí úvěru řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného, o čemž svědčí i obsah zákaznické karty. V průběhu smluvního vztahu žalovaný na dluh uhradil jen částku 8 330 Kč. Žalobce vyčíslil a podrobně popsal, z čeho se skládá kapitalizovaný úrok a úrok z prodlení, ale i to, že se pohledávka za žalovaným podle postupní smlouvy dostala do majetku současného žalobce.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. K nařízenému jednání se nedostavil, byť byl ze strany soudu řádně a včas předvolán. Soud tak jednal v jeho nepřítomnosti a ve věci rozhodl na základě obsahu spisu a provedeného dokazování.3. Z listin do spisu založených byl zjištěn následující skutkový stav věci.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že žalovanému byla poskytnutá právním předchůdcem žalobce podle smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále i jen „smlouva“) částka 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal věřiteli splácet v 18měsíčních splátkách po 2 728 Kč. Zapůjčená finanční částka měla být smluvně navýšená o částku 21 779 Kč. Smlouva byla uzavřená dne 9. 9. 2020. Ze smluvních podmínek vyplývají další práva a povinnosti, na kterých se smluvní strany dohodly. Ze zákaznické karty žalovaného bylo zjištěno, že totožnost žalovaného byla řádně ověřená z občanského průkazu. Věřiteli byla sdělena adresa pobytu žalovaného, ale i to, že je žalovaný svobodný, že má základní vzdělání, že pracuje jako pomocný stavební dělník u společnosti , právnická osoba, . s výdělkem 13 000 Kč měsíčně a s měsíčními výdaji 7 870 Kč. Podle zatrženého údaje v zákaznické kartě měly být také věřiteli předložené dvě výplatní pásky. Z výzvy k úhradě dluhu vyplývá, že žalovaný byl řádně vyzván k úhradě dlužné částky. Z tabulky o umoření se podává, že žalovaný uhradil věřiteli tři splátky v celkové výši 8 330 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a její přílohy bylo zjištěn, že pohledávka za žalovaným byla postoupená do majetku současného žalobce.5. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 257/2016 Sb.) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.9. Podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.10. Soud na základě v provedeného dokazování neshledal důvod pro to, aby žalobci mohl celý žalobou uplatněný nárok přiznat. Zjevné je, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy mezi právním předchůdcem žalobce/společností , právnická osoba, a žalovaným, když pohledávka ze smlouvy platně přešla do majetku žalobce. To, že bylo kontrahováno právě s žalovaným bylo prokázané zákaznickou kartou i vlastní smlouvou, ve které byl žalovaný řáděn identifikovaný. Soud neměl důvod nevyjít ze skutkových tvrzení žalobce, podložených citovanými listinnými důkazy, ale i tzv. tabulky umoření, která v kontextu tvrzení žalobce prokazuje, že žalovaný měl na dluh uhradil částku 8 330 Kč.11. Na druhou stranu soud neměl v řízení (i přes poučení žalobce) za prokázané, že by žalobce, resp. právní předchůdce žalobce náležitě prověřil úvěruschopnost žalovaného, neboť ze zákaznické karty je sice zjevné, že je žalovaný svobodný, že pracuje jako dělník u společnosti , právnická osoba, . Ovšem uvedenou listinou je také prokazované, že jeho příjem činil jen 10 000 Kč měsíčně, když dále bylo jen nejasně uvedeno, že by měl mít ještě další příjem ve výši 3 000 Kč měsíčně, tudíž celkem 13 000 Kč měsíčně. Náklady žalovaného pak měly být dány částkou cca 9 000 Kč, resp. snad částkou 7 870 Kč. S ohledem na skutečnost, že výše měsíční splátky měla činit částku 2 728 Kč, je jasné, že uvedená splátka vyčerpala fakticky celý již tak nízký disponibilní příjem žalovaného. Jednoznačné tak je, že podmínky pro poskytnutí úvěru u žalovaného dány nebyly. S ohledem na údaje, které byly věřiteli před poskytnutím úvěru k dispozici, byť mohly být doložené např. i výplatními páskami (což prokázané nebylo), je jasné, že věřitel chtěl poskytnout úvěr „za každou cenu“. Fakticky tak nadhodnotil schopnosti žalovaného ve vztahu k reálné možnosti úvěr pravidelně splácet. Výdaje žalovaného zůstaly nedoložené, jakož i částka 3 000 Kč údajných dalších příjmů žalovaného. Za situace, kdyby žalovaný měl k dispozici např. měsíční příjem 22 000 Kč čistého, nebyl by problém konstatovat, že postup právního předchůdce žalobce (za jinak nezměněných podmínek) byl řádný a nárok by mu mohl být přisouzený. Ovšem za situace, kdy příjem žalovaného byl natolik nízký, že neumožnoval žádné a dlouhodobé splácení, nezbylo soudu, než nárok právně kvalifikovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku a za využití ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.12. Pokud tedy žalobce uvedl a žalovaný nerozporoval, že na úvěr ve výši 25 000 Kč bylo celkem uhrazeno 8 330 Kč, tak je zjevné, že je nárok důvodný co do částky 16 670 Kč. Nic tak nebrání tomu, aby i úroky z prodlení mohly být žalobci z uvedené částky přiznány, a to od doby, od které se žalobce plnění domáhal, tedy od 15. 12. 2022, neboť se žalovaný do prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku dostal. Výše úroku z prodlení má svoji oporu v nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a žalobci po právu náleží. Tomu odpovídá výrok I. tohoto rozsudku.13. Ve zbytku žalobou uplatněného nároku soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. Tomu odpovídá výrok II. rozsudku.14. Co se týká náhrady nákladů řízení, tak o nich bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že si je každý z účastníků řízení ponese ze svého, když procesní úspěch a neúspěch stran sporu byl v řízení přibližně stejný.