43 C 309/2022-99 — Městský soud v Brně

1. Žalobou se žalobce po žalovaném domáhal (poté, co bylo řízení pro částečné zpětvzetí žaloby co do částky 1 500 Kč zastaveno) zaplacení 28 059 Kč s kapitalizovaným úrokem 1 290 Kč, s úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky 28 059 Kč od 3.7.2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 059 Kč od 3.7.2022 do zaplacení s odůvodněním, že žalobce žalovanému na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 11.1.2022 poskytl finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, přičemž 27 500 Kč žalobce převedl na účet žalovaného a 2 500 Kč převedl na účet zprostředkovatele jako jeho provizi. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, a vznikl mu tak dluh, který je předmětem žaloby. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce zejména uvedl, že dospěl k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet, když měl průměrnou čistou mzdu za měsíce listopad a prosinec 2021 ve výši 17 500 Kč a po odečtení nákladů na bydlení 5 000 Kč a životního minima 3 860 Kč mu zbyla částka 8 640 Kč, z níž byl schopen hradit splátku 1 500 Kč žalobci i splátku úvěru u , právnická osoba, 2 000 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi účastníky byla dne 11. 1. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na základě, níž žalobce žalovanému poskytl bezúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč počínaje 20.2.2022, ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí v Brně, má čistý měsíční příjem 19 261 Kč, výdaje na bydlení 2 000 Kč, bydlí u rodičů, splátky dalších úvěru činí 2 000 Kč, nevyživuje žádnou osobu, je zaměstnán, bylo uvedeno číslo bankovního účtu žalovaného (smlouva o úvěru, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, úvěrové podmínky, tabulka umoření). Žalobce převedl dne 13.1.2022 částku 27 500 Kč na účet žalovaného a zbývající částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele úvěru (dvě potvrzení o provedení transakce, smlouva o úvěru). Žalovaný žalobci před podáním žaloby uhradil dne 20.1.2022 a dne 21.2.2022 vždy 1 500 Kč (bonita smlouvy). Po podání žaloby žalovaný žalobci uhradil dne 21.11.2022 částku 1 500 Kč (potvrzení o provedení transakce). V čestných prohlášeních ze dne 2.11.2018 žalovaný uvedl, že má závazek vůči společnosti COOL s měsíční splátkou 2 000 Kč, nebyla vyplněna výše závazku ani částka k doplacení, jako výdaje byly uvedeny výdaje na bydlení a související s bydlením ve výši 2 000 Kč a splátky úvěrů 2 000 Kč; bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, počet dětí nebyl vyplněn, v kolonce jiná osoba v domácnosti bylo uvedeno 0; jako měsíční příjem byla v kolonce mzda, plat, důchod vyplněna částka 19 261 Kč, v kolonce jiné příjmy bylo vyplněno 0 Kč (čestná prohlášení). Z prohlášení rodiče ze dne 11.1.2022 na formuláři žalobce soud zjistil, že žalovaný přispíval rodičům na bydlení v jejich domě měsíčně částkou 5 000 Kč (prohlášení rodiče). Dle výplatních lístků činil čistý příjem žalovaného v listopadu 2021 částku 19 814 Kč, v měsíci prosinec 2021 částku 15 088 Kč, v obou měsících byly z této čisté mzdy provedeny srážky vždy ve výši 1 200 Kč (výplatní lístky). Z posouzení úvěruschopnosti zákazníka soud zjistil, že žalobce žalovaného lustroval v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, na rozdíl od údajů uvedených v úvěrové smlouvě uvedl jako příjem zákazníka částku 17 500 Kč a jako výdaje na bydlení částku 5 000 Kč, jako další výdaje byly zahrnuty výdaje ve výši 2 000 Kč na úvěry, byl uveden rozdíl 10 500 Kč, dále bylo uvedeno životní minimum 3 860 Kč (posouzení úvěruschopnosti zákazníka, výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z centrální evidence exekucí). Žalobce žalovaného upomínal o úhrady dlužných splátek (upomínky ze dne 25.4.2022 a ze dne 26.5.2022). Zástupce žalobce vyrozuměl žalovaného, že úvěr se v důsledku prodlení žalovaného stal splatným 2.7.2022 a vyzval žalovaného k úhradě (dopis z 2.7.2022, podací lístek).5. Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná.6. Smlouva uzavřená mezi účastníky byla smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), neboť žalobce jednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný jako nepodnikající fyzická osoba.7. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, jinak se dopouští správního deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015).8. Soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobce se zejména vyjma nákladů na bydlení a splátky jiného úvěru vůbec nezabýval jinými skutečnými výdaji žalovaného, místo nich vzal v úvahu životní minimum, které však o reálných výdajích žalovaného nevypovídá. Ostatně ani žalovaným tvrzenou splátku úvěru si žalobce nenechal nijak doložit ani tento údaj nijak neověřoval. Přestože žalovaný měl bankovní účet, žalobce si nenechal doložit výpisy z účtu. Žalobce si nechal doložit dva výplatní lístky, z nichž však vyplývá, že z čisté mzdy žalovaného byly prováděny srážky, žalobce se tímto nijak nezabýval, nezjišťoval, co je příčinou uvedených srážek ze mzdy žalovaného, dokonce průměrný příjem žalovaného počítal ze mzdy před uvedenými srážkami. Pokud žalobce žalovanému úvěr ve sjednané výši poskytl, počínal si nezodpovědně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Žalovaný přitom neuhradil již třetí splátku.9. Protože žalobce nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18).10. Při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2