43 C 70/2022-173 — Městský soud v Brně

1. Žalobou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 24 043,87 Kč s úroky a úrok z prodlení uvedenými ve výroku II. z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, . (dále též jen „právní předchůdce žalobce“) a žalovaným dne 28.3.2018, na základě, které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému úvěrový rámec ve výši 22 000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, vznikl mu tak dluh, který je předmětem žaloby. Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 28.3.2018 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, a vydání a užívání kreditní karty, jíž právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr do výše 22 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 2 % z vyčerpaného úvěrového rámce (smlouva o úvěru, vysvětlení některých pojmů, produktové podmínky, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaný vyčerpal od 28.3.2018 do 31.7.2020 celkem 27 530 Kč a uhradil celkem 15 945,21 Kč (platební historie, výpisy ke kreditní kartě). Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdce žalobce vycházel z údajů poskytnutých v žádosti ze dne 22.3.2018, které ověřoval kontrolou dostupných informací v interních a externích databázích, a to bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MV ČR, při výpočtu disponibilní částky byly odečteny od příjmů deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků; právní předchůdce vyšel z čistého měsíčního příjmu žalovaného 50 000 Kč s tím, že příjem byl ověřen z dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti o úvěr, dále z toho, že má žalovaný jeden zdroj příjmu, povolání na dobu neurčitou, je rozvedený, bydlí v pronajatém domě/bytě, na nákladech na bydlení se podílí 100 %, jako počet vyživovaných osob bylo uvedeno 0, dosavadní interní splátky 12 692,70 Kč, dosavadní externí splátky 5 896 Kč (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). V žádosti o smlouvu ze dne 22.3.2018 žalovaný uvedl, že má vysokoškolské vzdělání, bydlí v pronajatém domě/bytě, je rozvedený, má pracovní poměr na dobu neurčitou od 10.10.2010, zaměstnavatel , Anonymizováno, s.r.o, k finančním údajům byl uveden celkový příjem domácnosti 50 000 Kč, počet zdrojů příjmů 1, rodinný závod ne, jiné měsíční splátky 5 000 Kč, počet vyživovaných osob 0 (žádost o smlouvu o úvěru a vydání a užívání kreditní karty). Z potvrzení o příjmu žalovaného vyplývá, že bylo vystaveno společností , Anonymizováno, , právnická osoba, . dne 16.2.2015, byl potvrzen průměrný měsíční čistý příjem žalovaného za posledních 12 měsíců ve výši 28 240 Kč, bylo uvedeno že žalovaný má jedno vyživované dítě (potvrzení o výši příjmu). Právní předchůdce žalobce žalovaného vyzval k úhradě dluhu ze smlouvy č. , hodnota, ve výši 5 441,93 Kč dopisem ze dne 18.2.2020 (upomínka). Právní předchůdce žalobce prostřednictvím svého zástupce vyzval žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy č. , hodnota, ve výši 27 895,14 Kč s příslušenstvím dopisem ze dne 27.8.2020 (výzva ze dne 27.8.2020, poštovní podací arech). Společnost , právnická osoba, . postoupila pohledávku za žalovaným žalobci smlouvu ze dne 20. 3. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek, příloha).5. Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná.6. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).7. Soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, neboť na straně příjmů vycházel z měsíčního příjmu žalovaného ve výši 50 000 Kč, který nijak neprověřil ani si nenechal doložit, měl doloženo pouze potvrzení o příjmu žalovaného vystaveného již 16.2.2015, to je více než tři roky před uzavřením smlouvy o úvěru, nadto uvedený doklad potvrzoval příjem žalovaného pouze ve výši 28 240 Kč. Poskytovatel úvěru navíc kromě splátek interních a externích splátek vůbec nezjišťoval další skutečné výdaje žalovaného. Ačkoli bylo tvrzeno, že žalovaný bydlí v pronajatém domě/bytě, poskytovatel úvěru tuto skutečnost nijak neprověřoval, nezjišťoval vůbec skutečné výdaje na bydlení ani další reálné výdaje žalovaného. Jen na interních a externích splátkách byly přitom zjištěny výdaje ve výši 18 588,70 Kč. Větší obezřetnost měla u poskytovatele úvěru vzbudit i skutečnost, že žalovaný deklaroval jiné měsíční splátky pouze ve výši 5 000 Kč. Pokud právní předchůdce žalobce žalovanému úvěr poskytl, počínal si nezodpovědně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Protože poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18).8. Při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji na návrh založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením