47 C 58/2024-35 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou ze dne 4. 3. 2024 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 45 407 Kč na jistině a úroky z prodlení v zákonem stanovené sazbě, to vše z titulu užívání bytu č. , hodnota, v , Anonymizováno, . nadzemním podlaží domu na adrese , adresa, , žalovaným po skončení nájmu bytu za dobu od srpna 2021 do 18. dubna 2023.2. Žalovaný se během řízení nevyjádřil, nereagoval na žádnou z výzev soudu.3. Soud důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Žalobce byl v rozhodném období vlastníkem nemovité věci: pozemek parc. č. , hodnota, v obci , adresa, , kat. úz. , adresa, , jehož součástí byla stavba – dům č. p. , Anonymizováno, na , adresa, . Žalobce původně přenechal žalovanému k úplatnému užívání na dobu 1. 12. 2005 – 30. 11. 2006 (tj. do nájmu) část nemovitosti, a to byt č. , hodnota, v , Anonymizováno, . nadzemním podlaží (důkaz: nájemní smlouva ze dne 28. 11. 2005). Nájemní smlouva byla následně prodlužována a nájem skončil na základě výpovědi z nájmu bytu podané žalobcem žalovanému ke dni 30. 6. 2017, a od 1. 7. 2017 žalovaný užíval byt bez právního důvodu (důkaz: rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2018, č. j. , spisová značka, ).5. Žalovaný byt žalobci po ukončení nájemního vztahu neodevzdal, nevyklidil jej; byt byl fakticky vyklizen a předán žalobci až dne 18. 4. 2023 na základě exekuce vyklizením bytu (důkaz: protokol soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. , spisová značka, , o soupisu movitých věcí).6. Poslední mezi účastníky sjednané nájemné činilo 1 967 Kč měsíčně (důkaz: evidenční list platný od 1. 4. 2017).7. Splatnost uvedených plateb byla nájemní smlouvou určena vždy k poslednímu dni v daném kalendářním měsíci (důkaz: nájemní smlouva ze dne 28. 11. 2005).8. Žalovaný za užívání bytu po skončení nájmu za nyní zažalované období žalobci ničeho nezaplatil (břemeno tvrzení a důkazní v tomto směru leželo na žalovaném).9. Pokud jde o právní posouzení zjištěného skutkového stavu, soud vyšel především ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Účastníci uzavřeli dne 28. 11. 2005 nájemní smlouvu ve smyslu § 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přičemž po 31. 12. 2013 se vztah mezi účastníky řídil o. z. (viz § 3074 ods.t 1 o. z.), tj. dle § 2235 a násl. o. z. Na základě této smlouvy byl žalovaný oprávněn užívat byt až do 30. 6. 2017, kdy nájem skončil výpovědí bez výpovědní doby (§ 2291 odst. 1 o. z. – viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 19 C 203/2017-33). Od 1. 7. 2017 užíval žalovaný byt bez právního důvodu. Byt byl žalobci (vrácen) předán až v rámci nuceného výkonu rozhodnutí dne 18. 4. 2023. Za celou dobu od 1. srpna 2021 do 18. dubna 2023 byl žalovaný povinen za užívání bytu zaplatit.10. Podle § 2295 o. z. platí, že pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá.11. Zákonnou definici odevzdání bytu zakotvuje § 2292 o. z.: „Nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Byt je odevzdán, obdrží-li pronajímatel klíče a jinak mu nic nebrání v přístupu do bytu a v jeho užívání. Opustí-li nájemce byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoli pochybností považovat za skončený, má se byt za odevzdaný ihned.“12. Žalovaný však žalobci nevrátil klíče od bytu a od domu ke dni 30. 6. 2017. Tudíž podle § 2292 o. z. věty druhé pro řešenou věc platí, že byt byl odevzdán až 18. 4. 2023, kdy žalobce coby bývalý pronajímatel mohl převzít exekučně vyklizený byt.13. Pronajímatel má právo na náhradu za užívání bytu (bývalým) nájemcem ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o. z. do doby, kdy mu je byt skutečně odevzdán (§ 2292 o. z.), bez ohledu na to, zda ho nájemce užívá. To však dovodila i judikatura. Především lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. 26 Cdo 2059/2018 (bod 18. a 19.), který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (přičemž ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3230/19). Dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. 26 Cdo 42/2024-118, bod 3. až 6. Obdobně uvádí i odborná literatura k § 2295 o. z. [viz Občanský zákoník, 2. vydání (2. aktualizace, 2023): M. Janoušková] ohledně náhrady ve výši posledně ujednaného nájemného, že „patrně není možné tuto náhradu jednostranně zvýšit“.14. Žalobce požaduje uhradit žalobní částku za období po skončení nájemní smlouvy. Nepřiléhavě svůj nárok kvalifikoval právně jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Proto se také mylně domníval, že může požadovat částku, kterou by účtoval žalovanému v evidenčních listech, a kterou označuje jako „obvyklé nájemné“.15. Ve skutečnosti jde o speciální nárok podle § 2295 o. z.: „Pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá.“. Žalobce proto mohl po právu požadovat jen poslední ujednané nájemné mezi účastníky.16. Poslední sjednané nájemné (tedy nájemné v době ukončení nájemního vztahu) činilo 1 967 Kč – viz důkaz evidenčním listem platným od 1. 4. 2017. Proto je žaloba důvodná jen v podobě měsíčního „ujednaného nájemného“ ve výši 1 967 Kč (s výjimkou posledního měsíce, kde došlo k poměrnému zkrácení nájemného, jelikož byt nebyl užíván po celou dobu). Pokud tedy náhrada v podobě ujednaného nájemného činila od 1. 7. 2017 částku 1 967 Kč, pak soud mohl v tomto řízení přiznat na jistině za dobu od 1. 8. 2021 do 18. 4. 2023 (pozn. soudu: předchozí období 30. 6. 2017 – 31. 7. 2021 bylo žalované pod sp. zn. 49 C 176/2021) vždy jen částku 1 967 Kč za měsíc a poměrnou část posledně ujednaného nájemného za duben 2023. S ohledem na to, že žalobce za měsíce srpen 2021 až leden 2022 požadoval méně (požadoval zaplatit 1 942 Kč), soud byl tímto návrhem vázán a nemohl jej překročit (viz § 153 odst. 2 o. s. ř.). Tudíž za měsíc srpen 2021 až leden 2022 soud přiznal žalobci z titulu posledně ujednaného nájemného částku 11 652 Kč (6 x 1 942 Kč), za měsíc únor 2022 až březen 2023 celkem částku 27 538 Kč (14 x 1 967 Kč) a za měsíc duben 2023 poměrnou část posledně ujednaného nájemného, tj. částku 1 387 Kč. Tudíž celkem soud přiznal žalobci z titulu posledně ujednaného nájemného částku 40 577 Kč (výrok I.).17. Ve zbylém rozsahu – tj. co do jistiny v částce 4 830 Kč - soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II.). Žalobci totiž nebylo možné přiznat náhradu za užívání bytu žalovaném po skončení nájmu ve výši, kterou stanovoval aktuálně ten který evidenční list; bylo nutné vyjít z posledního evidenčního listu z doby trvání nájemního poměru.18. Lhůta tří dnů k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.19. Soud přiznal žalobci i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 1 942 Kč a následně 1 967 Kč v souladu s § 1970 o. z. a s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Pokud podle § 2295 o. z. má pronajímatel právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného (neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu) až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá, pak to - podle názoru soudu podpořeném rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2059/2018 - znamená současně právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného s dobou splatnosti jako za trvání nájemní smlouvy.20. Vzhledem ke skutečnosti, že splatnost nájemného za ten který měsíc byla dohodnuta na poslední den daného měsíce, přiznal soud žalobci úroky z prodlení vždy v sazbě platné a účinné od 1. dne následujícího měsíce, za které se náhrada nájemného platí. Žalobce zjevně omylem uvedl v petitu žaloby na poslední straně žaloby počátek prodlení od prvního dne roku 2022, ačkoliv měl na mysli vždy rok 2023 (jelikož šlo již o ujednané nájemné za prosinec 2022 a dále za rok 2023), což odpovídá i jeho tvrzením o splatnosti na č. l. 3; kvůli tomu, že šlo o zjevný omyl, soud pro nadbytečnost žalobce nevyzýval k odstranění vad žaloby, jelikož bylo zřejmé, čeho se žalobce ve skutečnosti domáhá. V zásadě však platí, že soud procesní úkony vykládá podle jejich obsahu (viz i § 41 odst. 2 o. s. ř.). Z tohoto pohledu je pak třeba vykládat aplikaci dispoziční zásady o zákazu překročení, resp. povinnosti vyčerpání petitu. Platí obecné pravidlo, že soud musí z hlediska obsahového petit plně vyčerpat a nesmí jej překročit. Soud není otrocky vázán petitem žaloby (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/09 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4649/2008). Na úrocích z prodlení tak náleží sazby, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, přičemž soud pro nedůvodnost zamítl žalobu v části požadující úroky z nedůvodně požadované jistiny