49 C 233/2023-39 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 13.707,16 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným dne 10. 8. 2020 uzavřela společnost , právnická osoba, smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle níž žalovaný čerpal v hotovosti 15.000 Kč a tuto se zavázal spolu se sjednaným úrokem a dalšími poplatky, které žalobce dále rozvedl, zaplatit v 65 týdenních splátkách po 452 Kč, poslední splátka „byla stanovena“ na 8. 11. 2021. V rozporu s ujednáním ve smlouvě žalovaný zaplatil pouze částku v celkové výši 4.400 Kč, jinak ničeho. Smlouvou ze dne 14. 12. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci, žalovaný o tom byl písemně informován. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně.2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – ve lhůtě mu k tomu soudem určené ani do dnešního dne nevyjádřil. K jednání soudu nařízenému na , datum, , ač předvolán řádně a včas, se pak bez omluvy nedostavil, aniž soudu sdělil jakýkoli důvod, který by mu v účasti bránil. Za této situace soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 8. 2020 soud zjistil, že ji uvedeného dne podepsali , jméno FO, za , právnická osoba, a žalovaný, že podle ní , právnická osoba, měl poskytnout částku ve výši 2.568 Kč na „refinancování zápůjčky nebo spotřebitelského úvěru“ ze smlouvy č. , Anonymizováno, a dále že podle ní žalovanému při podpisu smlouvy poskytl částku 12.432 Kč (nikoli 15.000 Kč, jak tvrdil žalobce) v hotovosti. Žalovaný měl podle této smlouvy splácet 65 týdenních splátek po 452 Kč, celkem měl zaplatit 29.340 Kč.5. Z karty zákazníka soud zjistil, že podle ní žalovaná v době podpisu smlouvy o spotřebitelském úvěru ke dni 10. 8. 2020 bydlel s rodiči, nejvyšší dosažené vzdělání měl učňovské, úvěr zamýšlel použít k „vybavení domácnosti“, byl svobodný, jeho „čistý příjem“ byl vykázán v částce 16.485 Kč, „další čistý příjem domácnosti“ byl v částce 30.000 Kč, celkem je uveden příjem 46.485 Kč. Jako „běžné měsíční výdaje“ jsou uvedeny „interní splátky PF“ v částce 1.021 Kč a „odhadované měsíční výdaje žadatele“ v částce 1.000 Kč. Soud nevzal za prokázané, že by , právnická osoba, před poskytnutím zápůjčky tyto údaje ověřovala. Již samy o sobě tyto údaje vzbuzují pochybnosti o tom, zda mohou mít oporu v realitě. Jeví se jako zcela mimo realitu, že by žalovaný měl běžné měsíční výdaje pouze v částce 1.000 Kč, stejně jako se jeví mimo realitu, že by žalovaný měl potřebu čerpat prostředky od , právnická osoba, v částce 15.000 Kč (či 112.432 Kč, což je částka, které se mu prokazatelně reálně dostalo), když tato částka je výrazně nižší než rozdíl mezi měsíčními příjmy a výdaji žalovaného podle přehledu v zákaznické kartě, tzn. pokud by údaje byly pravdivé, žalovaný by měl dostatek volných prostředků a neměl by potřebu čerpat další, tím spíše pak za podmínek, které pro něj nebyly vůbec výhodné; pokud jde o výši částky, kterou měl za čerpání prostředků zaplatit; nelze přehlédnout ani to, že prostředky od , právnická osoba, čerpal opakovaně (srov. údaj o „interních splátkách PF“), což rovněž nepochybně svědčí o tom, že jeho reálné příjmy nepostačovaly k pokrytí reálných výdajů.6. Pokud jde o ověření údajů v kartách zákazníka, soud nevzal za prokázané, že by informace v nich uvedené poskytovatel spotřebitelského úvěru ověřoval (k tomu mj. soud vyzýval žalobce před nařízením jednání k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů; rovněž při jednání se soud žalobce dotazoval, zda údaje byly nějak ověřeny, nato žalobce uvedl, že odkazuje na obsah písemných podáních ve věci. K dotazu soudu, zda může doplnit skutková tvrzení ohledně dříve poskytnutého úvěru, a to pokud jde o ověřování úvěruschopnosti, o výši poskytnuté částky a výši splacené částky, žalobce uvedl, že nemůže, nemá k tomu informace. Soud proto upustil od dalšího poučení a výzvy postupem podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nadto nutno uvést, že i kdyby údaje uvedené pouze v zákaznické kartě ze dne 10. 8. 2020 skutečně ověřeny byly, jsou pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela nepostačující. Není zde totiž uvedena celá řada dalších informací, které jsou z hlediska posouzení úvěruschopnosti relevantní (např. otázka reálných, nikoli odhadovaných výdajů žalovaného, jejich skladba, z níž se dá odvodit, jakým způsobem žalovaný hospodaří s prostředky, které má k dispozici, otázka, zda žalovaný má vyživovací povinnost aj.).7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 soud vzal za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci.8. Z „tabulek umoření“ a z podacího lístku ze dne 13. 1. 2023 soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění.9. Z výzvy k plnění ze dne 1. 6. 2023 soud vzal za prokázané, že jím žalobce vyzval žalovaného k plnění před podáním žaloby. Z připojeného podacího lístku soud vzal za prokázané, že listina byla žalovanému odeslána dne 1. 6. 2023.10. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 10. 8. 2020 , právnická osoba, a žalovaný podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru o shora uvedeném obsahu a žalovaný od , právnická osoba, převzal v hotovosti částku 12.432 Kč. Čerpání částky ve výši 2.568 Kč (k „refinancování“ předchozího úvěru) soud za prokázané nevzal, neboť žalobce neuvedl žádné skutkové tvrzení ohledně takového předchozího závazku: nebylo tak možné zjistit, kdy a jakou částku žalovaný dříve čerpal, jakou částku vrátil, zda k předchozímu čerpání byla uzavřena platná smlouva (a tedy plnění, které žalovaný poskytl, bylo smluvním plněním, že vrácením bezdůvodného obohacení). S ohledem na absenci žalobcových tvrzení v tomto směru nelze učinit závěr o tom, zda skutečně žalovaný částku 2.568 Kč společnosti , právnická osoba, dlužil a zda takový dluh mohl být „refinancován“ způsobem uvedeným ve smlouvě ze dne 10. 8. 2020. Čerpání částky ve výši 2.568 Kč (za účelem „refinancování“) v tomto případě tedy soud nemá za prokázané (žalobce nedoložil, že před 10. 8. 2020 měl žalovaný dluh za , právnická osoba, , že by tento dluh byl ve výši 2.568 Kč a že by byl uhrazen z prostředků podle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 8. 2020; důkazy k prokázání tvrzení o čerpání zápůjčky či úvěru v tomto rozsahu žalobce neoznačil a z listin, které jsou obsahem spisu, nic takového neplyne; vzhledem k tomu, že na dotaz soudu při jednání žalobce uvedl, že žádné další skutkové tvrzení v tomto směru doplnit nemůže, soud upustil od postupu podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.). Soud nemá za prokázané, že by , právnická osoba, jakkoli (reálně) před uzavřením smlouvy ze dne 10. 8. 2020 ověřoval schopnost žalovaného zápůjčky splatit. Z karty klienta – u níž navíc nelze vzít za prokázané, že by údaje v ní uvedené byly reálné, tj. že je poskytovatel půjčky jakkoli skutečně ověřoval – je zřejmé, že , právnická osoba, zcela rezignoval na zjišťování reálných výdajů žalovaného (v kartě jsou uvedeny pouze „odhadované výdaje“, které jsou uvedeny v tak nízkých částkách, že to musí budit důvodné pochybnosti i u osoby zcela mimo obor, natož u osoby profesionála, jímž , právnická osoba, , pokud jde o poskytování půjček a úvěrů, nepochybně je. Smlouvou ze dne 14. 1.2 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci (o tom svědčí oznámení o postoupení). Žalovaný zaplatil celkem částku 4.400 Kč (tvrzení žalobce, žalovaný netvrdil a neprokazoval, že by zaplatil více). Přípisem odeslaným dne 1. 6. 2023 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení, marně.11. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto: Smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 8. 2020 soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného zápůjčky splácet, když naprosto nezjišťoval (neověřoval) majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, reálné výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že obě smlouvy o spotřebitelském úvěru v projednávané věci též zjevně narušují veřejný pořádek, a hodnotí je jako absolutně neplatné podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26.