61 C 200/2023-31 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se návrhem ze dne 10.5.2023 domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu částku ve výši 18 379 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 13 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru , hodnota, ve výši 3 740 Kč, dále sjednaných poplatků ve výši 469 Kč (Klidné spaní, Presto a informační servis) a úroků z prodlení ve výši ve výši 15 % p.a. od 7.7.2022. Žalobu zdůvodnil tím, že podle uzavřené smlouvy o úvěru poskytl žalovanému na účet č. , č. účtu, částku ve výši 3 500 Kč dne 6.9.2022 a 9 500 Kč dne 6.6.2022. Žalovaný neuhradil žádnou splátku a nereagoval na upomínání.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, ač k tomu byl soudem vyzván.3. S ohledem na výši žalované částky soud dle ust. § 157 o.s.ř. za souhlasu účastníků nenařizoval k rozhodnutí ve věci jednání.4. Z předložených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci.5. Dne 6.6.2022 a 6.9.2022 žalovaný čerpal částky ve výši 9 500 a 3 500 Kč. Soud vzal za prokázané, že komunikace proběhla prostřednictví internetových stránek žalobce (žalobce soudu předložil formulář nadepsaný jako smlouva o úvěru, obchodní podmínky smlouvy o úvěru, přehled vyplacených bankovních transakcí a výpis posouzení úvěruschopnosti). Nevzal však přesto za prokázané, že by před poskytnutím částky 13 000 Kč byla ověřována, natož aktivně a s odbornou péčí, schopnost žalovaného tuto částku splatit.6. Jak shora uvedeno, soud vůbec nemá za prokázáno, že by byla uzavřena smlouva o úvěru. I kdyby však byla, je nutno ji hodnotit jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když dostatečně nezjišťoval (neověřoval) majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Z předložených formulářů nevyplývá jakákoliv informace o osobních a rodinných poměrech a příjmech a výdajích žalovaného. Z žádné z předložených listin pak nevyplývá, že by byly jakkoliv zjišťovány existující závazky žalovaného. Soud tak usuzuje i z toho, že pro případ, že by soud nevzal za prokázané, že byly úvěruschopnost žalovaného zkoumána, požadoval žalobce přiznat požadovanou částku žalobci z titulu bezdůvodného obohacení.7. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021).8. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 6.6.2022, pokud vůbec byla uzavřena, nelze podle této smlouvy právo přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení poplatků a smluvní pokuty, jejichž zaplacení se domáhal.9. Protože však žalovaný čerpal částku 13 000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a to v plné výši.10. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 13 000 Kč. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).11. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). Dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Splatnost přiznané částky tedy nastane v souvislosti s právní mocí toho rozhodnutí.12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, jak je ve výroku III. uvedeno dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , neboť žalobce i žalovaný, při zohlednění kapitalizovaného příslušenství, byli úspěšní zhruba ve stejném rozsahu uplatněného nároku.