108 C 185/2025-27 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 26 264,24 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, ) a žalovanou Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 000 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, poplatku ve výši 13 264,24 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 809,37 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 1 688,47 Kč, úroků ve výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 13 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny od 28. 1. 2025 do zaplacení. Na své závazky žalovaná uhradila částku 2 000 Kč, kterou žalobkyně započetla na dlužnou jistinu. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalované vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovanou před uzavřením smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalované ověřila z dokladů předložených žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta v hotovosti částka 15 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, ). Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 65 týdenních splátkách po 452 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 86 % ročně a sjednaný kapitalizovaný úrok ve výši 9 563 Kč. Dále byl mezi účastníky sjednán poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 3 277 Kč. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala vrátit, činila 29 340 Kč. Z Karty zákazníka ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, formu bydlení „jiné“. Uvedla, že má 5 vyživovacích povinností. Dále uvedla, že je na mateřské dovolené, avšak má příjem 32 000 Kč. Celkové výdaje potvrdila ve výši 3 000 Kč měsíčně. K těmto tvrzením doložila 2 výpisy z účtu. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalované.5. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že obě pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni.6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.7. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v částce 15 000 Kč.8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené žalovanou, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně vycházela. Právní předchůdkyně žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení zejména výdajové stránky žalované vycházela pouze z ústních informací žalované. Předestřené informace nijak neověřovala. Tvrzené výdaje na bydlení ani jejich výše nebyla právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny vůbec. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalované sice vyžádala výpisy z účtu, avšak není zřejmé jak tyto reálně vyhodnotila. Právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala tvrzené příjmy žalované. Vůbec se nepozastavila nad tím, že žalovaná uvedl, ž eje na mateřské dovolené, avšak její příjem měl činit 32 000 Kč. Z předložených důkazů není zřejmé po jak dlouhou dobu již byla žalovaná na mateřské dovolené, kdy příjem z peněžité pomoci v mateřství je garantován jen o dobu 28 týdnů. Žalobkyně tedy vůbec nezkoumala, zda žalovaná má zaručen pravidelný příjem po celou dobu splácení úvěru. Pokud pak žalovaná jako celkové měsíční výdaje pro 6 osob, kdy uvedla, že má vyživovací povinnost k dalším 5 osobám, a to včetně výdajů na jídlo, oblečení, dopravu atp. uváděla částku 3 000 Kč, jde o další údaj, který si právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila. Navíc s ohledem na to, že tyto výdaje by měly představovat i náklady na bydlení, jeví se soudu jako zcela nereálně nízké. Formu tvrzeného „jiného“ bydlení právní předchůdkyně žalobkyně neověřovala nijak. žalobkyně pak soudu nedoložila tvrzené výpisy z účtu žalované, tudíž není vůbec zřejmé, jakým způsobem vyhodnotila její právní předchůdkyně celkovou životní úroveň žalované.12. Právní předchůdkyně žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně