47 C 166/2025-50 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal zaplacení částek a příslušenství uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku z důvodu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 9. 1. 2017, přičemž částka 49 631,07 Kč ze žalobní částky 52 131,07 Kč byla jistina úvěru a částka 2 500 Kč činily smluvní poplatky. Žalovaný se k jednání nevyjádřil.2. Z důkazů provedených při jednání v přítomnosti zástupce žalobce soud zjistil následující skutečnosti.3. Účastníci spolu uzavřeli dne 7. 1. 2017 v písemné formě smlouvu č. , hodnota, o revolvingovém úvěru, na základě které žalobce žalovanému poskytl úvěrový limit ve výši 15 000 Kč, který žalobce mohl čerpat opakovaně (důkaz touto smlouvou).4. Žalobce žalovanému poskytl celkem úvěr ve výši 136 439,90 Kč a žalovaný žalobci zaplatil z titulu smlouvy úvěru celkem částku 157 008,85 Kč (důkazy: Rozklad; Oznámení o odchozí platbě s daty 28. 3. 2019, 4. 3. 2019, 4. 4. 2024, 26. 2. 2024, 21. 2. 2024, 8. 2. 2023, 13. 12. 2022, 7. 9. 2022, 5. 1. 2022; důkaz označený “Čerpání kartou”; srov. i tvrzení žalobce ze dne 2. 5. 2025 a 30. 9. 2025).5. Žalobce před uzavřením smlouvě o úvěru s žalovaným zkoumal úvěruschopnost žalovaného v následujícím smyslu.6. Žalobce nahlédl do registru SOLUS, CRIF a insolvenčního rejstříku. Žalobce se pokojil se jen s tvrzeními žalovaného – bez jejich ověření - o tom, že měsíční čistý příjem v podobě mzdy žalovaného je ve výši 17 000 Kč a že měsíční výdaje žalovaného na bydlení činí částku 3 200 Kč (tj. žádné jiné výdaje než na bydlení si žalobce ani v rovině tvrzení nevyžádal od žalovaného), a že žalovaný nemá žádné závazky, ani na splátkách úvěrů. To plyne již z důkazu „Zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , Jméno žalobce, .“, v níž není zatržena žádná kolonka v části označené „Ověření údajů“ (tedy ani např. kolonka „z výplatných pásek“, „z výpisu z bankovního účtu“ a „z nájemní smlouvy“). Neexistence ověřování tvrzení žalovaného nadto plyne i z tvrzení žalobce (z 12. 9. 2025), v nichž uvedl, že žalobce „informace poskytnuté mu žalovaným… následně ještě konfrontoval jak s výstupy z celé řady registrů/databází… ověřil výdaje tvrzené žalovaným na základě vlastních modelů“.7. Žalobce při jednání uvedl k důkazu označeném jím jako „výpis z běžného účtu žalovaného“, že jde o výpis z účtu, kterým mu žalovaný dokládal ohledně svých příjmů a výdajů. , adresa, soud zjistil, že tento důkaz žalobce neměl v dispozici ještě před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne 7. 1. 2017. To plyne nejen ve smyslu argumentu a contrario k důkazu „Zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , Jméno žalobce, .“, v němž je naopak nezatržené políčko o ověření z výpisu z účtu žalovaného. Plyne to však již ze samotného důkazu „výpis z běžného účtu žalovaného“. V něm je totiž uvedeno datum 1. 2. 2017 i 1. 3. 2017, což jsou data až následující po uzavření smlouvy o úvěru mezi účastníky. Navíc jde o screenshot obrazovky počítače, přičemž dole je uvedeno datum z počítače 11. 3. 2017 - tedy až následující po uzavření smlouvy.8. Soud tak přijal následující skutkový závěr. Dne 7. 1. 2017 spolu účastníci uzavřeli smlouvu v písemně formě, na základě které žalobce žalovanému poskytl úvěr v celkové výši 136 439,90 Kč a žalovaný žalobci zaplatil na tuto smlouvu celkem částku 157 008,85 Kč. Žalobce nijak neověřoval příjmy a výdaje žalovaného. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.9. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).10. Soud ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.11. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).12. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).13. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.15. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích