52 C 119/2024-44 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou na soud dne 8. 4. 2024 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 91 980,84 Kč s příslušenstvím a též náhrady nákladů řízení. Žalobu odvodnil tak, že dne 8. 3. 2020 uzavřel žalobce s žalovaným na základě žádosti žalovaného smlouvu o úvěru č. 012350664R s úvěrovým limitem 133 000 Kč s úrokovou sazbou 10,90 % ročně. Žalovaný se pak zavázal pravidelně splácet vyčerpanou částku úvěru v měsíčních splátkách po 2 900 Kč, a to včetně poplatků a sjednaného úroku. Svoje smluvní povinnosti však neplnil řádně a včas, dostal se do prodlení se splácením dluhu a žalobce prohlásil jeho pohledávky za žalovaným za splatné. Jistina dluhu činila 90 480,84 Kč. Žalovaný byl na existenci dluhu ze strany žalobce opakovaně písemně upomínán a byl vyzván k jeho úhradě.2. Žalovaný se k nároku žalobce nevyjádřil.3. Soud v této věci rozhodl v souladu s § 115a o.s.ř. bez jednání, když ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě listinných důkazů a žalobce i žalovaná s tímto postupem soudu za použití výzvy dle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav:5. Z žádosti o poskytnutí úvěru z 8. 3. 2020 a ze smlouvy o úvěru č. 012350664R z 8. 3. 2020 soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve výši 133 000 Kč s pevnou úrokovou sazbou 10,90 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr pravidelně splácet v 60 měsíčních splátkách ve výši 2 900 Kč vždy ke 24. dni v měsíci. Úvěr byl čerpán jednorázově ke dni 8. 3. 2020 na účet č. , č. účtu, . V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že má příjem 22 480 Kč, pravidelné měsíční výdaje 10 000 Kč. K tomu byl připojen výpis z účtu žalovaného za období měsíce září 2019 do doby žádosti o úvěr.6. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 2. 10. 2022, 9. 10. 2022, 30. 10. 2022 a 1. 12. 2022 soud zjistil, že žalobce opakovaně vyzval žalovaného k úhradě dluhu na úvěru a upozornil jej na možnost zesplatnění úvěru v případě prodlení s úhradou.7. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 26. 2. 2023 včetně dodejky soud zjistil, že s ohledem na prodlení žalovaného žalobce ke dni 24. 2. 2024 úvěr zesplatnil a vyzval žalovaného k úhradě částky v celkové výši 99 589,84 Kč. Dle podacího archu byla zásilka žalovanému odeslána dne 28. 2. 2023.8. Z historického výpisu z úvěrového účtu žalovaného a přehledu plateb soud zjistil, že v období od poskytnutí úvěru do zesplatnění úvěru hradil žalovaný úvěr nepravidelně, celkem zaplatil částku 71 102,64 Kč.9. Z předžalobní výzvy z 4. 3. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl ze strany žalobce na existenci svého dluhu upozorněn a byl vyzván k jeho úhradě. Výzva byla dle poštovního podacího archu odeslána dne 7. 3. 2024.10. Soud zhodnotil provedené listinné důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost těchto listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.11. Soud ve věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon spotřebitelském úvěru“).12. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp.zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru.13. Smluvní ujednání mezi účastníky byla svým charakterem spotřebitelskými smlouvou, neboť žalobce, v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.14. V posuzované věci žalovaný sdělil žalobci informace o svých pravidelných měsíčních příjmech, avšak ani z žádosti o úvěr a listin předložených žalobcem nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany žalobce dostatečně zjišťovány, ověřovány a následně hodnoceny. Žalovaný měl v době žádosti o úvěr dle svého tvrzení příjem ve výši 22 480 Kč a pravidelné výdaje 10 000 Kč. Žalobce však sdělené informace žádným způsobem neověřoval. Ohledně výdajů žalovaného nezjišťoval žalobce žádné konkrétní skutečnosti (náklady na bydlení, další výdaje žalovaného na osobní potřeby, volnočasové aktivity, pojistné, ceny za telekomunikační služby) a spokojil se s částkou uvedenou žalovaným. Pokud posuzoval úvěruschopnost žalovaného na základě obratu na jeho běžném účtu vedeném žalobcem, nelze takto získané informace vyhodnotit jako dostatečný a komplexní obraz o finanční a platební situaci žalovaného, pokud nebyly zasazeny do širších zjištění o příjmové a výdajové situaci žalovaného. Obrat na běžném účtu sám o sobě nemůže vypovídat o schopnosti žalovaného splácet úvěr.15. Žalobce tedy postupoval formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by dostatečně ověřil jeho příjmy a výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do žádostí k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).16. Žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, dostatečně neověřil výdaje žalovaného a nemohl proto řádně posoudit, jaké jsou skutečné volné měsíční prostředky žalovaného a zda tedy žalovaný bude schopen hradit splátky. Za této situace neměl být úvěr žalovanému vůbec poskytnut.17. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).18. Ve světle uvedeného proto žalobci vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 61 897,36 Kč, kdy částka 133 000 Kč, která byla žalovaným čerpána byla ponížena o částku 71 102,64 Kč, která odpovídá celkové výši s