52 C 136/2025-81 — Městský soud v Brně

Žalobou podanou na soud dne 3. 9. 2024 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 24 692 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Věřitel na základě této smlouvy žalované poskytl finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Svoje povinnosti však řádně a včas neplnila, splátky ve sjednané výši neplatila a věřitel přistoupil k vyčíslení dluhu. Svou pohledávku za žalovanou pak smlouvou o postoupení pohledávek postoupil na žalobce.Žalovaná se k nároku žalobce nevyjádřila.Soud v této věci rozhodl v souladu s § 115a o.s.ř. bez jednání, když ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě listinných důkazů a žalobce i žalovaná s tímto postupem soudu za použití výzvy dle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav:Dne 15. 6. 2021 byla mezi společností , právnická osoba, a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalovaná svým podpisem potvrdila, že jí byla v poskytnuta částka ve výši 25 000 Kč a zavázala se tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 7 942 Kč, tj. celkem 32 942 Kč, v 60 měsíčních splátkách ve výši 550 Kč.V souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dne 15. 6. 2012 vyplněna zákaznická karta žalované. Žalovaná uvedla, že žije ve vlastní nemovitosti, má 1 nezaopatřené dítě, a je zaměstnána. Měsíční příjem ke dni žádosti o úvěr činil 23 857 Kč a další čisté příjmy domácnosti 23 857 Kč. Měsíční výdaje byly odhadnuty částkou 20 100 Kč. Z karty vyplývá, že údaje uvedené žalovaným byly předchůdcem žalobce ověřeny z pracovní smlouvy, výplatních pásek a SIPO.Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobce. Žalovaná byla o postoupení pohledávky informována dopisem ze dne 29. 9. 2023, kterým byla současně vyzvána k zaplacení dluhu v celkové výši 24 692 Kč do 10 dnů od doručení dopisu. Dopis byl odeslán dne 27. 10. 2023.Předžalobní upomínkou ze dne 30. 7. 2024 žalobce upozornil žalovanou na výši dluhu (jistina 18 739 Kč, 5 953 Kč poplatek) a opětovně ji vyzval k úhradě. Upomínka byla odeslána 31. 7. 2024.Soud zhodnotil provedené listinné důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost těchto listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.Soud ve věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon spotřebitelském úvěru“).Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp.zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětných smluv o úvěru.Smluvní ujednání mezi účastníky byla svým charakterem spotřebitelskými smlouvou, neboť žalobce, resp. jeho předchůdce, v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.V posuzované věci žalovaná sdělila předchůdci žalobce informace o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ani z žádosti o úvěr a listin předložených žalobcem nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovanou byly ze strany předchůdce žalobce dostatečně zjišťovány, ověřovány a následně hodnoceny. Žalovaná byl v době žádosti o úvěr zaměstnána na plný úvazek, jejím jediným zdrojem byl příjem z tohoto zaměstnání. Pokud žalovaná uvedla, že její domácnost má celkové příjmy ve výši cca 47 714 Kč, předchůdce žalobce sdělenou skutečnost žádným způsobem neověřoval. Ohledně výdajů nezjišťoval předchůdce žalobce ničeho (náklady na bydlení, další výdaje žalovaného na osobní potřeby, volnočasové aktivity, pojistné, ceny za telekomunikační služby). Ostatně o tom svědčí i skutečnost, že výdaje žalované byly stanoveny pouhým odhadem na částku 20 100 Kč.Předchůdce žalobce tedy postupoval formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovanou bez toho, aniž by dostatečně ověřil její výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do žádostí k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).Předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, dostatečně neověřil výdaje žalované a nemohl proto řádně posoudit, jaké jsou skutečné volné měsíční prostředky žalované a zda tedy žalovaná bude schopna hradit splátky. Za této situace neměl být úvěr žalované vůbec poskytnut, a to i kdyby deklarované výdaje odpovídaly realitě, o čemž lze mít při obecné znalosti cen energií či nákladů spojených s bydlením důvodnou pochybnost.Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).Ve světle uvedeného proto žalobci, na kterého byla pohledávka za žalovanou vyplývající ze smlouvy č. , hodnota, platně postoupena, vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 18 739 Kč.Pokud jde o další uplatňované nároky představující poplatek ve výši 5 953 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 38 490,94 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 15 608,03 Kč, úrok 19,98 % ročně z částky 18 739 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 18 739 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, v tomto rozsahu soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jako celku žalobci nárok na tyto částky nevznikl, přičemž po