108 C 235/2025-29 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 100 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, ) a žalovaným. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 100 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, kapitalizovaných úroků ve výši 1 174,48 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 923,84 Kč, úroků ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 100 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny od 28. 1. 2025 do zaplacení. Na své závazky žalovaný uhradil částku 2 254 Kč, kterou žalobkyně započetla částkou 900 Kč na dlužnou jistinu, částkou 1 354 Kč na úhradu poplatku. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tento byl dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z dokladů předložených žalovaným. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 15 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 27. 1. 2023). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 78 týdenních splátkách po 444 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 86 % ročně a sjednaný kapitalizovaný úrok ve výši 11 770 Kč. Dále byl mezi účastníky sjednán poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 3 438 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila 34 594 Kč. Ze Zákaznické karty ze dne 27. 1. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že bydlí u rodičů. Uvedl, že je svobodný a má jednu vyživovací povinnost. Dále uvedl, že pracuje na DPČ s příjmem 15 930 Kč. Jako další příjem domácnosti uváděl částku 20 000 Kč, přičemž však uváděl, že má pouze 1 zdroj příjmů. Celkové výdaje potvrdil ve výši 1 500 Kč měsíčně. K těmto tvrzením doložil pouze 2 výplatní pásky (za listopad a prosinec 2022) a pracovní smlouvu, jiné doklady doloženy nebyly. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalovaného. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný dne 27. 1. 2023 uhradil splátku ve výši 900 Kč, dne 20. 2. 2023 ve výši 444 Kč, dne 28. 2. 2023 ve výši 450 Kč a dne 9. 6. 2023 ve výši 450 Kč.5. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni.6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.7. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 15 000 Kč.8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela. Právní předchůdkyně žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalovaného vycházela pouze z ústních informací žalovaného. Předestřené informace nijak neověřovala. Tvrzené příjmy i výdaje ani jejich výše nebyla právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny vůbec. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalovaného vyžádala pouze 2 výplatní pásky a pracovní smlouvu, jiné doklady nepožadovala. Vůbec však nebrala v úvahu, že se jedná o Dohodu o pracovní činnosti, kde jsou výdělkové možnosti velmi omezené. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy vůbec nezkoumala, zda žalovaný má zaručen pravidelný příjem po celou dobu splácení úvěru. Vůbec se nepozastavila nad tím, že žalovaný uvedl, že je svobodný, má pouze jeden zdroj příjmů a přitom uváděl příjem 15 930 Kč a další příjem 20 000 Kč, aniž by jakkoli ověřovala jeho zdroj a pravidelnost. Pokud pak žalovaný jako celkové měsíční výdaje, a to včetně výdajů na bydlení, jídlo, oblečení, dopravu atp. a vyživovací povinnost na další osobu uváděl částku 1 500 Kč, jde o další údaj, který si právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila. Navíc s ohledem na to, že tyto výdaje by měly představovat i náklady na bydlení, jeví s