108 C 240/2025-24 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 385,09 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, ) a žalovaným. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 385,09 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, kapitalizovaných úroků ve výši 1 731,52 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 1 311,31 Kč, úroků ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 29 385,09 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny od 28. 1. 2025 do zaplacení. Na své závazky žalovaný uhradil částku 2 000 Kč, kterou žalobkyně započetla částkou 614,91 Kč na dlužnou jistinu, částkou 1 385,09 Kč na úhradu poplatku. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tento byl dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z dokladů předložených žalovaným. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 30 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, ). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 21 měsíčních splátkách po 3 334 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 86 % ročně a sjednaný kapitalizovaný úrok ve výši 28 923 Kč. Dále byl mezi účastníky sjednán poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 6 245 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila 70 008 Kč. Z Karty zákazníka ze dne 23. 12. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, formu bydlení vlastní. Uvedl, že je svobodný. Dále uvedl, že pracuje na DPP s příjmem 20 000 Kč. Jako další příjem domácnosti uváděl částku 50 000 Kč, přičemž však uváděl, že má pouze 1 zdroj příjmů. Celkové výdaje potvrdil ve výši 3 500 Kč měsíčně. K těmto tvrzením nebyly doloženy žádné doklady. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalovaného.5. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že obě pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni.6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.7. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 30 000 Kč.8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela. Právní předchůdkyně žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalovaného vycházela pouze z ústních informací žalovaného. Předestřené informace nijak neověřovala. Tvrzené příjmy i výdaje ani jejich výše nebyla právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny vůbec. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalovaného nevyžádala žádné doklady prokazující jeho příjmy či výdaje. Vůbec se nepozastavila nad tím, že žalovaný uvedl, že je svobodný, má pouze jeden zdroj příjmů a přitom uváděl příjem 20 000 Kč a další příjem 50 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně nepožadovala předložit pracovní smlouvu, ze které by mohla ověřit dobu trvání pracovního poměru. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy vůbec nezkoumala, zda žalovaný má zaručen pravidelný příjem po celou dobu splácení úvěru. Nepožadovala doložit ani výplatní lístky pro ověření výše tvrzeného příjmu. Pokud pak žalovaný jako celkové měsíční výdaje, a to včetně výdajů na bydlení, jídlo, oblečení, dopravu atp. uváděl částku 3 500 Kč, jde o další údaj, který si právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila. Navíc s ohledem na to, že tyto výdaje by měly představovat i náklady na bydlení, jeví se soudu jako zcela nereálně nízké. Formu tvrzeného bydlení právní předchůdkyně žalobkyně neověřovala nijak. Právní předchůdkyně žalobkyně nepožadovala předložit ani výpisy z účtu žalovaného, ze kterých by pak bylo možné zjistit reálnou finanční situaci žalovaného a zejména to, zda mu měsíčně zbý