Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 27 000 Kč s příslušenstvím představující nevrácenou poskytnutou zápůjčku v duchu uzavřené smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, dne 16.6.2016, a to právním předchůdcem žalobce – společností , právnická osoba, a žalovanou, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. Ve smlouvě se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci vedle poskytnutých peněžních prostředků i úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 780 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,66% ročně a odměnu za administrativní činnost ve výši 4 500 Kč, jakož i za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 800 Kč, to vše v pravidelných 58 týdenních splátkách po 810 Kč počínaje dnem 23.6.2016 při splatnosti poslední splátky dnem 27.7.2017. Žalovaná za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku postoupení pohledávky tato uhradila celkem 11 060 Kč, a to poslední platbou ze dne 7.11.2019 a za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaná uhradila celkem 7 500 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:Ze zákaznické karty – hodnocení bonity/žádost o úvěr ze dne 16.6.2016 soud zjistil, že jediný měsíční příjem žalované činí státní sociální dávka ve výši 18 400 Kč. Mezi měsíční výdaje tato zařadila nájem ve výši 3 000 Kč, výdaje na domácnost ve výši 4 500 Kč, splátky úvěru ve výši 2 640 Kč a ostatní náklady ve výši 200 Kč, což celkem činí 10 340 Kč. Použitelný příjem tak byl vyčíslen částkou 8 060 Kč. Dne 16.6.2016 byla uzavřena smlouva o půjčce, a to mezi společností , právnická osoba, jako úvěrujícím a žalovanou jako zákazníkem, na základě které byla žalované posunuta půjčka ve výši 27 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaná zavázala zaplatit úvěrujícímu za poskytnutí peněžních prostředků poplatek ve výši 19 980 Kč sestávající se z poplatku za administrativní činnost ve výši 5 400 Kč, úroků ve výši 3 780 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso 10 800 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 46 980 Kč (27 000 Kč + 19 980 Kč) se žalovaná zavázala zaplatit prostřednictvím 58 hotovostních splátek ve výši 810 Kč při splatnosti prvé splátky dne 23.6.2016 a při splatnosti poslední splátky dne 27.7.2017. Podáním ze dne 6.12.2019 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobce, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6.12.2019. Současně byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky 35 920 Kč do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Dne 6.12.2019 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek mezi společností , právnická osoba, a žalobcem, na základě které přešla pohledávka za žalovanou na současného žalobce.4. Předžalobní upomínkou ze dne 28.6.2021 byla žalovaná vyzvaná k úhradě dlužné částky 62 934,33 Kč, a to nejpozději do 13.7.2021.5. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatel nebo s ním jinak jedná.6. Podle ust. § 421 odst. 1 o.z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku stanoví jiný zákon.7. Podle ust. § 1721 o.z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění, jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.8. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.9. Podle ust. § 1970 o.z. poddlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.10. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle ustanovení § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.13. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Podle ust. § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které si sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.15. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.16. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Po provedeném dokazování a po jeho právní zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná toliko částečně. Pohledávka za žalovanou byla postoupena v souladu s ustanovením § 1879 a následující o.z. na žalobce, čímž je dána jeho aktivní věcná legitimace v tomto sporu.18. K otázce platnosti předmětné úvěrové smlouvy uvádí soud následující. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytl spotřebitelský úvěr. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr. V opačném případě je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud přihlíží k neplatnosti právního ujednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, a to i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci žalobce na svoji zákonnou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného rezignoval, když nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019 pod sp.zn. 22 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/2018). V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vůbec, natož řádně posuzoval schopnosti žalované úvěr splácet, čímž rezignoval na své zákonné povinnosti, kdy toliko pravděpodobně spoléhal na údaje získané výlučně od žalované vážící se k jejím trvzeným příjmům, které nebyly v průběhu tohoto sporu tvrzeny, natož řádně ověřeny. Jinak řečeno v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vůbec schopnost žalované úvěr vrátit zkoumal, když na uvedeném závěru by ničeho nezměnilo ani případné zjištění, že žalovaná svým podpisem, případně akceptací obsahu smlouvy či prohlášení klienta, by tato stvrdila, že před uzavřením smlouvy s odbornou péčí byla řádně posouzena schopnost žalované splatit spotřebitelský úvěr. Pokud se týká běžných měsíčních výdajů, tak i na tuto skutečnost žalobce zcela rezignoval, když ani otázka běžných či nadstandartních měsíčních výdajů žadatele byla nikterak zkoumána, natož ověřena. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani případné uvedení měsíčních výdajů za bydlení, inkaso, výdaje domácnosti či splátky úvěru včetně ostatních nákladů, neboť i v roce 2016 náklady na bydlení ve městě Brně přesahovaly částku 3 000 Kč měsíčně. Pokud se týká otázky výdajů na domácnost, tak částka 4 500 Kč je rovněž naprosto neadekvátní k standartním měsíčním výdajům domácnosti, neboť jen prostým matematickým propočtem vychází tyto výdaje na 150 korun denně, a to na jídlo, léky, dopravu, oblečení a podobně. Soud tak otázku měsíčních výdajů považuje za zcela formálně vyplněnou, kterou bez dalších bližších navazujících skutečností považuje za naprosto nevěrohodnou. Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít dlužný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotnou žalovanou, ale sám tyto údaje ověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č.j. 1As 30/2015-39).19. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitele včetně pádů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušující rodinný a sociální vztahy, jeho přechodu do šedé kroniky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikací právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.5.2009 sp.zn. I. ÚS 523/2007). Mezi tyto náleží zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů, jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn. , spisová značka, ).20. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015 pod č.j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu (např. na výpisu z běžného účtu) za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, popřípadě zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalovaného.21. Pokud tak byla následně mezi účastníky (žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem) uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitelů (§ 580 odst. 1 o.z. ve spojení s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/18) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z., nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní to znamená, že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný případně neplatnost namítal (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku, to je zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo výše soudem uvedeno (§ 588 o.z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv, shledává judikatura Ústavního soudu ČR, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2011 sp.zn. Pl. ÚS 1/10 bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).22. Vzhledem k tomu, že žalobce (právní předchůdce žalobce) poskytl žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění ve výši 27 000 Kč nahlížet nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované. Jelikož v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaná zaplatila žalobci celkem 18 560 Kč, byla tato soudem uznána povinnou zaplatit žalobci rozdíl mezi částkou poskytnutou a dosud zaplacenou, tedy 8 440 Kč (27 000 – 18 560 Kč).23. S ohledem na shora uvedené, tak žalovaná nebyla uznána povinnou hradit žalobci cokoli nad rámec výroku I. soudního rozhodnutí, když výrokem II. byla žaloba v rozsahu částky 18 560 Kč (27 000 Kč – 8 440 Kč) včetně příslušenství zamítnuta. Výrokem I. byla naopak žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku 8 440 Kč, tedy částku, která jí byla v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru dne 16.6.2016 poskytnuta a žalovanou dosud nevrácena.24. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ust. § 87 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy, současně stanovení povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou část jistiny v době přiměřeným možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, a to v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách, případně dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele. Určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny, proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí svým rozhodnutím soud. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2022 pod č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu proto nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnosti nevrácené jistiny a určit způsob jejího splacení, a proto soud nestanovil počátek prodlení žalovaného.25. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů v řízení právo. V dané věci přísluší poznamenat, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně samotné pohledávky (jistiny), ale též stran jejího příslušenství (k tomu srovnej nález Ústavního soudu pod sp.zn. I. ÚS 2717/2008 ze dne 30.8.2010). Pro zjednodušení výpočtu úspěchu účastníků soud vyšel jak z výše pohledávky, tak i z kapitalizovaných úroků z prodlení ke dni vydání tohoto rozhodnutí (což je k 18.6.2026) a dospěl k závěru, že v daném případě je žalobce z větší části neúspěšný, přičemž pro vydání tohoto rozhodnutí bylo zcela bezpředmětné zkoumat v jakém rozsahu, neboť žalované dosud žádné náklady tohoto řízení nevznikly a soud tak neměl důvodu zkoumat případně její rozsah míry úspěchu v tomto sporu. Soud tak v otázce nákladů řízení rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.26. Lhůta ke splnění povinnosti byla soudem stanovena s odkazem na § 160 odst. 1 o.s.ř. v rozsahu 3 dnů.27. Protože byly splněny všechny zákonné předpoklady pro postup dle § 115a o.s.ř., soud ve věci vyhlásil rozhodnutí, aniž by nařídil jednání.