11 CO 15/2022-127 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] s příslušenstvím (výrok I.), žalobu ohledně více žalované částky [částka] s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok III.). Takto soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ namítané řízení“). Nalézací soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Děčíně sp. zn. [spisová značka], z něhož zjistil průběh a délku namítaného řízení. Věc následně posoudil podle zák. č. 82/1998 Sb. (dále též„ zákon“ nebo„ OdpŠk“), jehož konkrétní ustanovení citoval. Vyšel z toho, že namítané řízení trvalo od doby [datum], kdy se žalobce dozvěděl o zahájení trestního řízení proti jeho osobě na základě doručeného usnesení o zahájení trestního stíhání, do [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakožto soudu odvolacího, tedy celkem 8 let. Žalobce v řízení vystupoval jakožto obviněný a následně jako obžalovaný. Přípravné řízení ve věci trvalo od [datum] do [datum], tedy čtyři měsíce. Zbylá doba pak připadá na řízení před soudem prvního a druhého stupně. Zabýval se následně jednotlivými kritérii podle ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk. Pokud se týká kritéria postupu orgánů státu v rámci řízení, bylo zjištěno, že v rámci řízení soud I. stupně postupoval nekoncentrovaně a v řízení docházelo k opakovaným průtahům. Dne [datum] se mělo konat jednání, které se však bez uvedení důvodu nekonalo. Také další nařízené hlavní líčení bylo odročeno na den [datum], poté na den [datum] a poté na den [datum] a následně na den [datum], aniž by při těchto jednáních došlo k projednání věci. Soud ze spisu zjistil období nečinnosti nalézacího soudu od [datum] do [datum], neboť hlavní líčení nařízené na den [datum] a na den [datum] se nekonalo z důvodu omluvy svědků a další hlavní líčení bylo nařízeno až pokynem soudce ze dne [datum]. Další hlavní líčení, které bylo nařízeno na den [datum], se nekonalo, avšak ve spisu není záznam, proč se tak stalo. Obdobně pak hlavní líčení nařízené na den [datum], kdy toto hlavní líčení se nekonalo a v protokolu o hlavním líčení není uvedeno z jakého důvodu. Hlavní líčení nařízené na den [datum] se sice konalo, avšak byl toliko zopakován průběh předchozích hlavních líčení, tedy výsledky dokazování, a následně bylo odročeno za účelem výslechu svědků. Žádné nové důkazy při tomto hlavním líčení prováděny nebyly. Další průtah soud shledal v období od [datum] do [datum], neboť dne [datum] se konalo hlavní líčení a další hlavní líčení bylo nařízeno až pokynem soudce ze dne [datum], přičemž v mezidobí nedošlo k žádným procesním úkonům soudu směřujícím ke skončení věci samé. Také soud v rámci posouzení daného kritéria přihlédl k tomu, že rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum] byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum] z důvodu procesních pochybení, přičemž tuto skutečnost je třeba hodnotit jako nesprávný úřední postup nalézacího soudu, který se promítl i do celkové délky řízení. Ohledně kritéria počtu stupňů soudní soustavy v namítaném řízení jedenkrát rozhodoval soud nalézací a jedenkrát soud odvolací. Ohledně kritéria složitosti řízení soud věc po skutkové stránce hodnotil jako obtížnou, neboť ve věci bylo vyslechnuto větší množství svědků, byli vyslechnuti obvinění, byly vypracovány znalecké posudky a bylo provedeno dokazování listinami. I po procesní stránce soud věc hodnotil jako obtížnější, která byla způsobena zejména tím, že bylo třeba vyslechnout větší množství svědků, avšak svědci se z nařízených hlavních líčení omlouvali a museli být předvoláváni opakovaně. Tato skutečnost se proto bez viny žalovaného i žalobce rovněž podílela na celkové délce řízení. Ohledně kritéria chování žalobce v rámci řízení soud konstatoval, že žalobce se na celkové délce řízení nepodílel, naopak souhlasil (i další obžalovaní) s projednáním věci v nepřítomnosti, což soudu usnadnilo procesní postup v rámci řízení. Ohledně kritéria významu řízení pro poškozeného soud konstatoval, že obecně Evropským soudem pro lidská práva je s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky, neboť se jednalo o řízení ve věci trestní (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 554/2004), kdy tento druh řízení v obecné rovině více negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život poškozeného, a má tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Celkově shrnuto a s odkazem na celkovou délku řízení, popsaný průběh řízení, zejména nekoncentrovaný postup soudu I. stupně a průtahy v řízení a skutečnost, že se jednalo o řízení trestní, kde je zvýšený zájem na tom, aby tato řízení probíhala plynule a byla ukončena v co nejkratším termínu, dospěl soud k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a uzavřel, že délka namítaného řízení byla nepřiměřená. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení, je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce (s odkazem na rozhodnutí ESLP ve věci [¨firma] proti Itálii, § 93). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je na místě odškodnit nemajetkovou újmu relutárně, neboť ke konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (morální odškodnění) lze přistoupit pouze za předpokladu, že význam předmětu řízení pro poškozeného byl zanedbatelný, nebo že se poškozený výrazným způsobem podílel na celkové délce řízení, a to zejména v podobě obstrukčního jednání, což v daném případě nebylo naplněno. Ohledně výpočtu výše odškodnění soud vyšel ze základní částky [částka] za rok trvání řízení, za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši. Soud nevycházel z částky vyšší než [částka] za rok trvání řízení, jak navrhoval žalobce, neboť řízení netrvalo déle než 10 let, což je bráno jakožto určitý milník pro navýšení základní částky nad částku [částka] za rok. Celkem tedy za 8 let trvání řízení soud dospěl k základní částce ve výši [částka]. Od této částky odečetl 30% z důvodu skutkové a procesní složitosti věci a základní částku naopak navýšil o 10% z důvodů opakovaných průtahů před soudem I. stupně, nekoncentrovaného postupu tohoto soudu a nesprávného úředního postupu soudu z důvodu zrušení jeho rozsudku pro procesní vady. Naposledy pak částku navýšil o 20% z důvodu většího významu řízení pro žalobce. Celkem tedy žalobci na zadostiučinění přiznal částku [částka]. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání do výroků I. a III. rozsudku. Ztotožnila se se závěrem nalézacího soudu, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, avšak brojila proti dalšímu závěru, že žalobci vznikla nemajetková újma, natož takové intenzity, aby bylo nutno ji odčinit v peněžní podobě. Poukázala na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2595/2010), z níž plyne, že na jednu stranu lze vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí jeho účastníkům újmu, na druhou stranu je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, zda nejsou dány okolnosti, které by předpoklad vzniku nemajetkové újmy vyvracely. Takovou okolností může být právě to, že se poskytnutí zadostiučinění domáhá osoba, která byla odsouzena za spáchání trestného činu. Taková osoba si vedení trestního stíhání přivodila sama svým jednáním. Nalézacímu soudu vytkla, že se touto judikaturou ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval, nijak nevysvětlil, proč odkaz žalované na ni nepovažuje za relevantní. Konstatovala, že žalobce byl odsouzen za spáchání trestného činu podvodu. Jde o úmyslný trestný čin. Z toho dovozovala, že v daném případě nelze od takové skutečnosti odhlédnout. Pokud žalobce spáchal trestný čin, vedení trestního stíhání si přivodil svým vlastním jednáním, potom nemůže být v nejistotě ohledně výsledku trestního stíhání. Dále poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká toho, že za případnou nemajetkovou újmu, která by vznikla délkou trestního stíhání, bude zásadně dostačujícím zadostiučiněním například snížení ukládaného trestu, přičemž kompenzace nemajetkové újmy přímo v rámci trestního řízení má přednost před možnou kompenzací v rámci žaloby o náhradu škody. Žalobci byl snížen ukládaný trest i vzhledem k tomu, že trestní řízení probíhalo již po dlouhou dobu. Žalovaná takové odškodnění újmy případně žalobci vzniklé považovala za zcela dostačující. Konstatovala, že žalobci bylo již poskytnuto dostatečné zadostiučinění za případnou nemajetkovou újmu snížením uloženého trestu v rámci posuzovaného trestního řízení, a nemá tak nárok na další odškodnění této újmy v tomto kompenzačním řízení. Žalovaná vytkla nalézacímu soudu, že správně nezho