11 CO 212/2022-92 — Městský soud v Praze

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] - obec Praha, a to žalobkyně a) v rozsahu ideální poloviny a žalobci b) a c) každý v rozsahu ideální čtvrtiny, a uložil žalobcům povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka]. 2. Vycházel ze zjištění, že žalovaná je zapsána jako výlučný vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí, žalobci jsou zapsáni jako spoluvlastníci přilehlých pozemků parc. [číslo]. Žalobkyně a) spolu s manželem kupní smlouvou ze dne [datum] nabyli pozemky PK 18 o výměře 187 m² a PK 9 o výměře 511 m² v k. ú. [část obce], žalobci b) a c) se stali spoluvlastníky těchto pozemků každý z jedné čtvrtiny na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Pozemky PK 18 a PK 9 byly při technickohospodářském mapování vyšetřeny místním šetřením a nově zaměřeny dle užívacích vztahů jako pozemky [číslo] o výměře 288 m², [číslo] o výměře 41 m² a [číslo] o výměře 699 m² ke dni [datum], žalobkyně a) v rámci místního šetření podepsala soupis pozemků s výměrami, které s manželem vlastnila, jde o pozemek [číslo] o výměře 511 m² (původně PK 18) a pozemek [číslo] o výměře 187 m² (původně PK 9). Tento soupis byl podkladem pro hospodářsko-technické mapování platné od [datum]. V roce 2003 došlo k vytyčení hranic pozemků, na základě geometrického plánu byl dosavadní pozemek parc. [číslo] o výměře 699 m² v souvislosti s obnovou k pozemku parc. [číslo] rozdělen na pozemek parc. [číslo] o výměře 453 m², [číslo] o výměře 204 m² a [číslo] o výměře 42 m². Ze snímku mapy s identifikací parcel PK s datem [datum], který byl součástí kupní smlouvy předkládané na katastr nemovitostí, je seznatelné, že potok Botič (původní parcela PK [číslo]) v té době měl koryto v mezích pozemků parc. [číslo] následně došlo ke změně koryta za pozemek parc. [číslo] ke změně toku potoka došlo až poté, co žalobkyně a) s manželem předmětné pozemky koupili. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, uvedl, že sporné pozemky nemohly přirůst k pozemkům ve vlastnictví žalobců, a dále poukázal na ustanovení § 130 a § 134 obč. zák. s tím, že vlastnické právo vydržením může nabýt pouze držitel, který je držitelem oprávněným, tedy je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. [jméno] skutečnost, že sporné pozemky jsou připloceny k pozemkům ve vlastnictví žalobců, nemůže být přesvědčivým důvodem domnívat se, že žalobci vlastní i sporné pozemky, a to i s ohledem na skutečnost, že nedisponovali alespoň putativním nabývacím titulem k těmto pozemkům, ke změně toku potoka přitom došlo až poté, co žalobkyně a) s manželem koupili pozemky PK 18 a PK 9. Žalobci nemohli být v dobré víře ani od roku 1984, kdy sporné pozemky byly na základě technickohospodářského mapování nově zaměřeny na základě užívacích vztahů a v katastru nemovitostí vedeny jako vlastnictví žalobkyně a), neboť před tímto mapováním si žalobkyně a) byla vědoma skutečné výměry pozemků a rozhodnutí Katastrálního úřadu nelze považovat za nabývací titul. Dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 tedy žalobci vlastnictví ke sporným pozemkům vydržet nemohli. Obdobně byl upraven institut vydržení i v novém občanském zákoníku s účinností od [datum], i zde bylo prokázáno, že právní titul držby žalobců neexistoval, naopak žalobcům muselo být známo, že právní titul neexistuje a že drží pozemky, ačkoliv nejsou jejich vlastníky, žalobci tedy nebyli poctivými držiteli, a nemohli tak vydržet pozemek podle § [číslo] ani § 1095 o. z. I v případě, že by žalobci b) a c) neznali všechny okolnosti nabytí pozemků žalobkyní a) a jejím zesnulým manželem, sporné pozemky vydržením nabýt nemohli, neboť dědictví nabyli až [datum] a dvacetiletá ani desetiletá vydržecí doba dosud neuplynula. Veden těmito závěry soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 3. Rozsudek napadli odvoláním žalobci. Vytýkali soudu prvního stupně, že nesprávně vyhodnotil otázku jejich dobré víry, zdůraznili, že na věc je nutno nahlížet kontextem doby, tehdejší vlastnictví bylo svým způsobem setřeno a postaveno na roveň užívání. Proces technickohospodářského mapování závazně určoval hranice pozemků, v tomto kontextu je nutno vykládat změny provedené v případných hranicích jako autoritativní určení hranic, které v sobě nese udělení příslušných práv v příslušném rozsahu. Pokud bylo technickohospodářské mapování podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, je namístě uzavřít, že tento proces byl způsobilý změnit hranice pozemků a implicitně tím upravit rozsah vlastnického práva, nebo alespoň přinejmenším založit dobrou víru žalobců, že se stali vlastníky předmětné části pozemků. Závěrem navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. 4. Žalovaná se k odvolání písemně nevyjádřila, při jednání odvolacího soud poukázala na související spor mezi účastníky vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10C 72/2018 a pravomocné rozhodnutí v této věci stojící na závěru, že žalobci vlastníky předmětných pozemků nejsou. Závěrem navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] coby paušalizované náhrady za účast při odvolacím jednání. 5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobců napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí a nepochybil ani při jejím právním posouzení. Na několika místech odůvodnění napadeného rozsudku sice je nesprávně místo„ žalobkyně a)“ uvedeno„ žalovaná“ (zjevně v důsledku„ přetahování“ určitých pasáží z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10C 72/2018-206), tato drobná nepřesnost však nemá vliv na srozumitelnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. 6. Ve shora zmíněném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10C 72/2018-206, byla jako předběžná otázka řešena otázka vlastnictví sporných pozemků se závěrem, že žalobkyně a) vlastnicí těchto pozemků není, toto rozhodnutí však netvoří překážku rei iudicatae pro rozhodnutí v této věci, neboť v této věci se jedná o určení vlastnictví nemovitostí podléhajících zápisu do katastru nemovitostí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31Cdo 2740/2012), navíc v uvedeném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 nebyli jeho účastníky současní žalobci b) a c). 7. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a) se svým manželem se na základě kupní smlouvy ze dne [datum] stali vlastníky pozemků v k. ú. [část obce] s tehdejším označením PK 18 o výměře 187 m² a PK 9 o výměře 511 m², po úmrtí manžela žalobkyně a) se spoluvlastníky těchto pozemků z titulu dědění stali v roce [rok] žalobci b) a c). Tyto pozemky byly při technickohospodářském mapování po místním šetření nově zaměřeny dle užívacích vztahů jako parc. [číslo] o výměře 288 m² + 41 m² a 699 m² ke dni [datum], toto nové zaměření podle užívacích vztahů odpovídá tomu, že po uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] došlo ke změněně toku potoka Botič severním směrem, což je patrné z náčrtu o místním šetření z června 1981, ze snímku pozemkové mapy s identifikací parcel s datem [datum] je zřejmé, že potok Botič v té době měl koryto v mezích sporných pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení (po novém vytyčení hranic v roce [rok] pozemky parc. [číslo] parc. [číslo]). Ke změně toku potoka Botič došlo tedy za účinnosti„ starého“ občanského zákoníku (zákon č. 40/64 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a soud prvního stupně správně konstatoval, že v době účinnosti tohoto zákona neexistovala žádná zákonná opora pro změnu vlastníka pozemku v důsledku toho, že došlo ke změně průtoku potoka Botič krajinou. Pouze v důsledku změny toku potoka Botič se tedy žalobkyně a) (tehdy se svým manželem) bez dalšího nemohla stát vlastnicí pozemků PK 18 a PK 9 nad rámec výměry, která byla předmětem kupní smlouvy ze dne [datum] (celkem 698 m²), a to bez ohledu na to, že v důsledku technickohospodářského mapování v roce 1984 následně bylo do katastru nemovitostí vlastnictví zapsáno k výměře [číslo] m² (pozemek parc. [číslo] o výměře 288 m², pozemek parc. [číslo] o výměře 41 m² a pozemek parc. [číslo] o výměře 699 m²). 8. Žalobkyně a) se svým manželem se nemohli stát vlastníky sporných pozemků ani v důsledku vydržení. Soud prvního stupně správně konstatoval, že v době účinnosti zákona č. 40/64 Sb. (ale i následně v době účinnosti„ nového“ občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) je předpokladem vydržení vlastnického práva skutečnost, že držitel je v dobré víře. Při posuzování otázky dobré víry je přitom třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o t