12 CO 25/2022-100 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] [anonymizována dvě slova] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] [anonymizována dvě slova] od [datum] do zaplacení (výrok ad I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok ad II.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl o části žaloby, kterou se žalobce původně domáhal celkové částky [částka] [anonymizována dvě slova] s příslušenstvím s tvrzením, že 251 cestující letěl 15 různými lety v době od června 2019 do října 2019, většina z [obec], ti kteří neletěli z [obec], letěli do [obec] a lety byly zpožděné. Místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 k rozhodnutí žalobce odvozoval od místa odletu či místa příletu letadla. V žalobě dále uvedl, kdy se konal který let pouze s uvedením data a čísla a délky zpoždění s tím, že požaduje náhradu škody podle čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 1 Nařízení č. 261/2004. Soud I. stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 385/2020-47 vyloučil řízení týkající se jednotlivých letů k samostatným řízením. V řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 385/2020 projednával let č. QS [číslo] konaný dne [datum] z [země] do [obec]. K výzvě soudu I. stupně žalobce uvedl, kteří z 251 cestujícího letěli kterým letem s tím, že letem č. QS [číslo] ze dne [datum], který je předmětem tohoto řízení, cestovalo devět cestujících dne [datum] z [země] do [obec]. Plánovaný přílet měl být dne [datum] v 11:05, skutečný přílet byl dne [datum] ve 14:07 hod. Žalobce dále uvedl, že tímto letem cestovali [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení] a nezl. [jméno] [příjmení]. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v řízení je dán nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, který tvrdí, že nároky cestujících na žalobce byly postoupeny na základě postupní smlouvy. Žalovaná vyjádřila pochybnost o platnosti postupních smluv s tím, že v nich není řádně identifikována převáděná pohledávka. Žalovaná poukázala na odlišnost podpisů na postupních smlouvách a podpisů, které jsou uvedené na osobních dokladech cestujících, když v mnoha případech byly zcela odlišné, z čehož dovozovala, že dokumenty cestující nepodepisovali osobně. 4. Žalovaná dále namítla, že u rodiny [příjmení] chybí palubní vstupenky, tudíž má za to, že není prokázána účast na letu, a dále je rozpor mezi podpisy na občanských průkazech cestujících; u podpisu [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Žalovaná dále uvedla, že na všech postupních smlouvách se jedná o elektronické podpisy, nejsou to kvalifikované elektronické podpisy ani zaručené elektronické podpisy, tudíž není zaručena identita podepisovaných osob a není zaručena vůle nárok na žalobce postoupit. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 221/2021, který stanovil, že prostý elektronický podpis neprokazuje identitu podepisované osoby, ani vůli postupitele převést svoji pohledávku vůči žalované. 5. Žalobce poukázal na to, že občanský zákoník nestanoví na smlouvu o postoupení pohledávky požadavek písemné formy a namítl, že za účelem prokázání skutečnosti, že je v tvrzeném právním vztahu s postupiteli, předložil právní jednání, které osvědčuje postoupení pohledávky. U rodiny [příjmení], kde chybí letenky, resp. palubní lístky, žalobce uvedl, že předložil občanské průkazy, resp. jejich kopie, které prokazují, že žalobce s cestujícími skutečně komunikuje, neboť by jinak nedisponoval kopiemi osobních dokladů cestujících. Žalobce připomněl, že jeho povinností není dodávat kopie osobních dokladů a u některých osob se mu je nepodařilo získat. K podpisům uvedl, že i parafa vystačí jako právoplatný podpis v soukromém právu a v této souvislosti odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí] ke sp. zn. 8 Cmo 212/2019, s tím, že i pokud by některé podpisy nebyly shodné jako na občanských průkazech, není to nijak na újmu, neboť cestující cestovali předmětným letem. 6. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, z nějž vyplývá, že cestující [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], cestovali dne [datum] letem provozovaným žalovanou společností, č. letu QS [číslo], z [země] do [obec], cestující postoupili své pohledávky za žalovanou žalobci, který vyzval žalovanou k úhradě kompenzace za zpožděný let, avšak bezvýsledně. Postupní smlouvy jsou podepsány elektronicky, avšak bez kvalifikovaného elektronického podpisu. [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uvedl, že nebylo prokázáno, že by předmětným letem cestovali. 7. Soud I. stupně se správně zabýval nejprve tím, zda došlo k platnému postoupení pohledávek původních cestujících na žalobce, tedy, zda elektronické podpisy prokazují, že dokumenty podepsali cestující. Vycházel z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále i jen Nařízení eIDAS), které je účinné od 17. 9. 2014 a zavazuje všechny členské státy Evropské unie a má přednost před vnitrostátní právní úpravou. Nařízení vymezuje předpoklady„ kvalifikovaného elektronického podpisu“, které musí být naplněny, aby byla jednoznačně a nezaměnitelně určena (identifikována) podepisující se osoba. Uvedl k tomu, že jen takový elektronický podpis může bez pochybností určit jednající osobu, avšak podpis poškozeného (postupitele) na smlouvě nesplňuje parametry„ kvalifikovaného elektronického podpisu“ ve smyslu čl. 25 bod 3 Nařízení eIDAS ani„ zaručeného elektronického podpisu“ ve smyslu čl. 26 Nařízení eIDAS. Jiné elektronické podpisy je soud sice povinen přijmout jako důkaz (ve smyslu čl. 25 bod 1 Nařízení eIDAS), avšak nelze mít za prokázané, že tyto ostatní elektronické podpisy jsou podpisem (údajně) jednající osoby. Čl. 25 bod 1 Nařízení eIDAS tedy neznamená, že takový ostatní elektronický podpis bude z hlediska posuzování skutkového stavu brán jako něco dokazující a v této souvislosti odkázal na: [příjmení], V., Elektronické právní jednání: Analýza důrazem na využití elektronického podpisu podle práva EU, České republiky a Německa [obec]: Wolters Kluwer, 2018 225 s . 8. Soud I. stupně dále uvedl, že podle Nařízení eIDAS jen podpis kvalifikovaný nebo zaručený umožňují českému soudu identifikovat podepsanou osobu se značnou úrovní důvěry. Jiné elektronické podpisy již identitu podepsané osoby nikterak nezaručují. Tímto jiným elektronickým podpisem je i údajný podpis postupitelů nároku, které byly de facto jako obrázek podpisu sejmuty z jiné (elektronické) listiny a následně vloženy do písemnosti označené jako postupní smlouva. Soud I. stupně poukázal na to, že za této situace neexistuje žádná záruka toho, že se jedná o podpis osoby uvedené jako postupitel, tento obrázek podpisu mohl být sejmut z jiného dokumentu a bez vůle uvedené osoby podepsat postupní smlouvu mohl být vložen do předmětného dokumentu označeného jako postupní smlouva. Soud I. stupně uzavřel, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že osoba, která přes počítač odklikala předložený formulář byl skutečně poškozený cestující a na postupních smlouvách proto absentuje elektronický podpis. K tvrzení žalobce, že elektronicky neověřené podpisy jsou podpisy cestujících, což dosvědčoval tím, že cestující předložili své doklady totožnosti, soud I. stupně uvedl, že ani tímto nemá tvrzení žalobce za prokázané. 9. Soud I. stupně dále uvedl, že žalobce neprokázal ani to, že letadlo přiletělo do cílové destinace s tři a více hodinovým zpožděním, neboť v listině, kterou žalobce předložil od letiště [právnická osoba] není zachycen okamžik otevření dveří letadla a kdy mu byl přidělen blokovaný čas příletu. Soud I. stupně proto nepovažoval tuto listinu za věrohodný důkaz o zpoždění letu, neboť na ní není uveden ani údaj o čase zahájení výstupu cestujících z letadla. Žalobce tak neunesl důkazní břemeno o zpoždění letu ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. 10. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto přiznal ve věci plně úspěšné žalované. 11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž vytkl soudu I. stupně nesprávný výklad pojmu "block time", který dle ustálených leteckých standardů označuje čas příjezdu letadla ke stojánce. Soud I. stupně však hodnotil údaj o příletu v potvrzení o zpoždění jako nevěrohodný a nezpůsobilý prokázat zpoždění letadla, neboť neobsahuje čas otevření dveří, když vycházel ze skutečnosti, že tam uvedený pojem blokový čas představuje pouze měřítko pro využití letadla leteckými společnostmi. Žalobc