13 CO 73/2022-59 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobcům zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali na žalované zaplacení uvedené částky s tím, že se jedná o škodu, která jim vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu,„ event. nezákonnými rozhodnutími“ v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. [spisová značka] (dále i jen„ namítané řízení“). Žalobci se v řízení domáhali žalobou podanou u soudu dne [datum] proti žalovaným manželům [příjmení] určení vlastnictví nemovitosti. Pro rozhodnutí o věci bylo klíčové zodpovězení právní otázky, zda žalovaní mohli nabýt vlastnictví k nemovitosti,„ převedené“ žalobci na právního předchůdce žalovaných absolutně neplatnou kupní smlouvou, jen na základě dobré víry. Rozsudkem ze dne [datum] Nejvyšší soud zrušil k dovolání žalobců zamítavý rozsudek Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu ze dne [datum], a to se závěrem, že tzv. dobrověrné nabytí vlastnictví nemovitosti není možné. Judikatorní řešení této otázky však doznalo v dalším průběhu řízení zásadní změny, když následně byl jako správný prosazen názor právě opačný. Žalobci tudíž ve výsledku v řízení neuspěli, jejich dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum], jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne [datum], bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum]. 3. Žalobci tak spatřují nesprávný úřední postup„ či nezákonnost rozhodování“ soudů v tom, že„ v důsledku opakovaně se měnících názorů a právních závěrů soudů na možnost či nemožnost nabytí vlastnictví od nevlastníka na základě dobré víry se řízení protáhlo nejméně o 8 let“. V důsledku této skutečnosti byli žalobci povinni hradit„ zbytečně“ jednak vlastní (více) náklady řízení, jednak (více) náklady řízení přisouzené ve výsledku žalovaným manželům [příjmení], které proto kvalifikují jako škodu, za niž odpovídá stát. Výši těchto nákladů žalobci vyčíslili na podkladě úvahy, že pokud by nedošlo ke změně právního názoru na danou právní otázku, řízení by bylo skončilo již v roce [rok]. Rozdíl zaplacených nákladů vlastního zastoupení advokátem v roce [rok] a ke dni skončení řízení činí [částka]. Na nákladech řízení ve výsledku úspěšným manželům [příjmení] byli žalobci na podkladě nákladových výroků příslušných pravomocných rozhodnutí nuceni nahradit oproti roku [rok] navíc částku [částka] Celkem jim tak vznikla škoda [částka] [anonymizováno], [částka], na kterou jim žalovaná, u níž byl nárok předběžně uplatněn podáním ze dne [datum], neuhradila ničeho. 4. Soud prvního stupně vyšel z podrobně zjištěného průběhu namítaného řízení. Právní posouzení věci pak s poukazem na ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 13 odst. 1 a § 31 odst. 1 až 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále i jen„ OdpŠk“), založil na závěrech, podle nichž: a) vývoj právního názoru na problematiku nabývání vlastnického práva od nevlastníka nelze považovat za nesprávný úřední postup; b) žalobci placené, resp. nahrazené náklady řízení nelze považovat za z pohledu ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk reparovatelné náklady účelně vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, v případě vlastních (tj. placených) nákladů již proto, že žalobci ve výsledku ve věci neuspěli. 5. Proto soud prvního stupně žalobu zamítl a o povinnosti žalobců k náhradě nákladů v řízení úspěšné žalované rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., podle nichž žalované přiznal jednu paušální náhradu ve výši [částka] za podání vyjádření k žalobě). 6. Žalobci napadli rozsudek včasným a přípustným odvoláním, majíce za to, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, neshledal-li žalobci namítaný nesprávný úřední postup. Žalobci jsou přesvědčeni, že soudní řízení by měla být„ předvídatelná a ustálená tak, aby účastník již na počátku soudního řízení mohl odhadnout svoji šanci na úspěch ve věci a mohl tak zvážit, zda žalobu vůbec podávat či nikoliv“. Žalobci podávali žalobu v roce [rok], kdy platilo mj., že nikdo nemůže převést více práv, než sám má. Proto„ měli být stranou ve sporu úspěšnou“. S ohledem na změnu právního názoru na tuto otázku ale ve sporu úspěšní nebyli. Žalobci jsou„ (i) přes konečné rozhodnutí Ústavního soudu, který odmítl naši ústavní stížnost, přesvědčeni o tom, že způsoby nabývání vlastnictví, které jsou uvedeny v zákoně, nemůže svými rozhodnutími rozšířit ani Ústavní soud“. Pokud k tomu však již došlo, žalobci s tím„ nemohou nic dělat“. Mělo-li ale řízení„ dopadnout tak, jak nakonec dopadlo, mělo se tak stát již v roce [rok], a ne až v roce [rok]“. Žalobci by jako občané a účastníci řízení neměli nést následky„ nesprávných soudních rozhodnutí či změny právních názorů (navíc dle našeho názoru nezákonných) v průběhu soudního řízení“. Závěr soudu prvního stupně, podle nějž„ se vlastně nic nestalo a že si za výše uvedenou újmu můžeme prohrou ve věci vlastně sami“, podle žalobců nemůže obstát. 7. Proto žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným. 10. Soud prvního stupně učinil správná a pro své rozhodnutí postačující skutková zjištění o průběhu a výsledku namítaného řízení. Na jeho skutkové závěry odvolací soud pro stručnost svého rozhodnutí plně odkazuje, když o průběhu namítaného řízení a správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně v tomto směru nebylo mezi účastníky sporu. 11. Pokud jde o právní posouzení věci, soud prvního stupně nepochybil, když na jím zjištěný skutkový stav věci aplikoval ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jež citoval v odůvodnění napadeného rozsudku, a ve výsledku správné jsou i jím učiněné závěry, že žalované náklady řízení (vlastní i protistrany) nelze považovat za škodu nahraditelnou podle tohoto zákona a že v žalobci líčených okolnostech nelze spatřovat nesprávný úřední postup. K jejich odůvodnění dodává odvolací soud i s přihlédnutím k odvolacím námitkám žalobců již jen následující. 12. V nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1275/10, uvedl Ústavní soud, že„ (i) ntertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace". 13. Ústavní soud tak v tomto nálezu vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek. K tomu zdůraznil, že„ (j) udikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soud instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána.“ 14. V souzené věci došlo, což sami žalobci připouštějí, právě k tzv. overrulingu, a to na podkladě nálezové judikatury Ústavního soudu, tj. evidentně se zvážením všech podmínek pro takový postup požadovaných samotným Ústavním soudem. Skutečnost, že žalobci se závěry nálezové judikatury Ústavního soudu v otázce tzv. dobrověrného nabytí vlastnictví k nemovitosti nesouhlasí, je bez právního významu (srov. článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle nějž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby). Zcela očividný závěr, že vývoj judikatury iniciovaný nálezovou judikaturou Ústavního soudu nemůže být současně hodnocen jako nesprávný úřední postup, tak podle odvolacího soudu nepotřebuje žádného dalšího komentáře. 15. K úvahám žalobců – jakkoliv již s ohledem na shora uvedené neopodstatněným – ve vztahu k údajnému nesprávnému úřednímu postupu tak lze již jen připomenout, že podle ustá