15 CO 196/2022-147 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se každý z žalobců domáhal, jednak aby žalované byla uložena povinnost poskytnout jim zadostiučinění ve formě omluvy (výrok I., III., V., VII., IX., XI., XIII., XV., XVII., XIX., XXI.) a dále peněžité zadostiučinění ve výši [částka] každému z nich (výroky II., IV., VI., VIII., X., XII., XIV., XVI., XVIII., XX., XXII.). Každému z žalobců a) až k ) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výroky XXIII. – XXXIII.). 2. Žalobci b), d), e), f), h), i) a k ) vykonávali funkci starostů svých obcí, žalobci c), g) a j) funkci místostarostů a žalobce a) funkci člena rady. Svými žalobami se domáhali náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za to, že na základě [ustanovení pr. předpisu], o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován [ustanovení pr. předpisu] a [ustanovení pr. předpisu], byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jejich majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejich působení jako veřejných funkcionářů, čímž mělo docházet k setrvalému porušování práv na ochranu jejich soukromí. Protiústavnost novel stvrdil Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. [ústavní nález] (dále také jen„ nález“). Pochybení žalované spatřovali žalobci v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k shora vyjmenovaným údajům žalobců, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejich práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Žalobci dále ve svých žalobách odkazovali na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni v § 81 odst. 2 a § 90 občanského zákoníku. Ke vzniku újmy docházelo u žalobců od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok] zveřejněním oznámení o majetku za roky [rok], 2018 a 2019. 3. Žalovaná potvrdila, že žalobci u ní každý samostatně uplatnili svůj nárok, který je nyní předmětem této žaloby. Uvedla, že žádnému z žalobci uplatněných nároků nevyhověla, když dospěla k závěru, že není dán odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu. Uvedla, že je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem [anonymizována dvě slova] oznámení. Při své činnosti správce se žalovaná řídí zákonem o střetu zájmů, nepřísluší jí posuzovat soulad tohoto zákona s [anonymizováno] [země] a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona o střetu zájmů byla nálezem Ústavního soudu zrušena ke dni [datum] a žalovaná tak byla povinna až k tomuto dni postupovat podle zákona o střetu zájmů v dosavadním znění. Její postup tak nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup. 4. Z provedených důkazů a z nesporných tvrzení účastníků soud prvního stupně zjistil, že na žalobce jako veřejné funkcionáře, se vztahovala povinnost podání oznámení o majetku podle zákona o střetu zájmů. Žalovaná jako orgán spravující dle zákona o střetu zájmů centrální registr oznámení zveřejnila v centrálním [anonymizováno] oznámení o majetkových poměrech žalobců, a to konkrétně v období od [anonymizováno] [rok] do [datum], kdy byl do [anonymizováno] oznámení ničím neomezený přístup. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], dospěl k závěru, že jsou-li údaje o majetku komukoli zpřístupňovány anonymně a bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu), jde o zásah do práva na informační sebeurčení, jež neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do [anonymizováno] oznámení na základě žádosti. Ústavní soud proto zrušil ustanovení [ustanovení pr. předpisu] [číslo] [rok] Sb. a [ustanovení pr. předpisu], a to uplynutím dne [datum]. 5. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci se nemohou svého nároku domáhat podle občanskoprávních předpisů vztahujících se k ochraně osobnosti, ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť k jejich újmě mělo dojít při výkonu veřejné moci. Uplatněný nárok je tedy nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Konstatoval, že v posuzované věci neexistuje žádné rozhodnutí, které by bylo pro svou nezákonnost zrušeno, a proto není dán odpovědnostní titul dle [ustanovení pr. předpisu] (dále jen„ Zákon“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu a uplatněný nárok tak není důvodný. Konstatoval, že vytýkané jednání žalované spočívalo v tom, že postupovala tak, jak jí zákon o střetu zájmů ukládal. Žalovaná přitom byla vázána platnými a účinnými právními předpisy. To platí i tehdy, kdy následně dojde k jeho (částečnému) zrušení ze strany Ústavního soudu z důvodu protiústavnosti. Žalovaná nemá žádnou pravomoc si sama předběžně posoudit ústavnost zákonů a v závislosti na svém závěru se rozhodnout, zda se bude takovým zákonem řídit či nikoli. Postup žalované, jehož nesprávnost žalobci namítali, byl v souladu s tehdy platným a účinným zákonem, přičemž na této skutečnosti nemění nic ani pozdější nález Ústavního soudu, jímž byla daná právní úprava shledána protiústavní, neboť nález nemá zpětné účinky a nadto rozhodnutí o jejím zrušení bylo vydáno s odloženou vykonatelností. Bez významu soud prvního stupně shledal, že praxe žalované coby správce [anonymizováno] oznámení se v průběhu času změnila, neboť z hlediska posouzení, zda byla předchozí praxe protiprávní (a tedy může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 [příjmení]) či nikoli, je případná odlišná pozdější praxe zcela irelevantní. Ve vztahu k těmto závěrům odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které se týkalo obdobné věci. 6. Nad rámec těchto závěrů soud prvního stupně podotkl, že nárok na náhradu újmy neplyne ani z jiných ustanovení vnitrostátních právních předpisů či přímo aplikovatelných mezinárodních smluv nebo ustanovení Listiny základních práv a svobod. 7. Na základě výše uvedených skutečností soud prvního stupně uzavřel, že v souzené věci není dán odpovědnostní titul, a proto žaloby všech žalobců zamítl, aniž se pro nadbytečnost dále zabýval tvrzenou újmou a jejím rozsahem. Podle úspěchu ve věci pak žalobců s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované zaplatili náhradu nákladů řízení. 8. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání. Namítali, že je nepřijatelné, aby pod záminkou různých interpretací tzv. norem jednoduchého práva byla ústavně zaručená práva, jichž se žalobci žalobou dovolávají, oslabena nebo dokonce vypnuta. Připomněli, že do [anonymizováno] [rok] byla úprava zákona o střetu zájmu odlišná, teprve novela provedená zákonem [číslo] [rok] umožnila anonymní přístup k podaným oznámením, který mimo jiné představoval bezpečnostní riziko pro osoby, které informace o svém soukromí poskytovaly. Žalobci s odkazem na nález [název soudu] ze dne [datum], sp. [značka automobilu] [anonymizováno], z něhož obsáhle citovali, setrvali na názoru, že stát je odpovědný za to, že jejich ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo porušeno. Vyjádřili přesvědčení, že v [ustanovení pr. předpisu] jsou zakotvena práva, která jsou přímo aplikovatelná bez potřeby zákonné úpravy. Žalobci vytyčovali paralely s hypotetickou legalizaci mučení ve vazebních věznicích či v prolomení [anonymizována dvě slova], které by byly následně z hlediska své legalizace shledány protiústavními, přičemž dovozovali ve své věci stejnou míru nepřípustnosti a zásah do ústavně zaručených práv tam, kde obě uvedená práva měla zásadně shodné postavení. Dle přesvědčení žalobců byla odložená vykonatelnost stanovena pro [anonymizována dvě slova], aby protiústavní normu nahradil, nikoli pro žalovanou, aby mohla dále porušovat ústavní práva žalobců. Žalobci zdůraznili, že podali žalobu na ochranu osobnosti, nesdílí proto závěr soudu prvního stupně, že v úvahu připadá pouze aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Dle žalobců se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát ve svém důsledku neodpovídá, žalovaná musí v právním státě přijmout odpovědnost za protiústavní plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení, omluvit se a poskytnout náležité zadostiučinění. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě plně vyhověl. 9. Žalovaná ve svém vyjádření vyvracela vývody odvolání žalobce a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zdůraznila, že ve své pozici orgánu moci výkonné se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmu a činila tak s ohledem na legitimní cíl v podo